Tento příběh je skutečný, jméno hlavní představitelky je změněné, avšak životní etudy adolescentní žákyně jsou pravdivé. Jedná se o reportážní text k zamyšlení nad životními útrapami mladé dívky, potažmo všech mladých lidí, kteří již ve velmi nízkém věku strádají. A také nad rolí domova mládeže, který není jen ubytovnou, ale místem výchovy a mimoškolního vzdělávání.
V neděli večer, kdy se většina dospívajících vrací do domovů mládeže s nechutí, neboť musejí opustit pohodlí domova, si Tereza balí věci s úlevou. Její domov totiž není klidné místo se smíchem, vůní večeře a starostlivými otázkami. Je to prostor, kde se často nemluví, spíše křičí, přičemž ve vzduchu visí nevyřčené obavy. Tereze je šestnáct let. Její školní prospěch není v porovnání se třídou vůbec špatný. Má mladší sestru Lucii a matku závislou na alkoholu a pravděpodobně i pervitinu. Otec je již mnoho let nezvěstný, respektive hledaný kriminálník.
Jejich rodina přežívá v pronajatém bytě na malé vesnici. Finanční situace neúplné rodiny je natolik kritická, že nezbývá ani na obědy ve školní jídelně. Obě dívky vídají matku střízlivou jen výjimečně. Přesto se snaží žít „normálně“. Pomoc zatím přichází jen částečně – věc byla oznámena orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), který situaci monitoruje. Tereza si ale na iluze dávno zvykla nečekat.
A právě domov mládeže se pro ni stal ostrůvkem jistoty. Bez nadsázky místem, kde si mohla poprvé odpočinout – nejen fyzicky, ale i duševně. Terezu ovšem doháněla finanční nejistota. Jelikož jí matka nehradila úplaty za ubytování v domově mládeže, zodpovědná žákyně si je hradila z vlastních prostředků sama. Peníze získávala na různých soukromých brigádách. Teprve ve chvíli, kdy vychovatelé zjistili, že nezletilá žákyně, která se má profesně připravovat na svůj budoucí život, si vše musí hradit sama, zasáhli. Úplaty za ubytování jí byly odpuštěny a školní stravování začalo být hrazeno z dotačního titulu zřizovatele, tedy územně vyššího samosprávného celku – kraje.
Domov mládeže není ubytovna
Ve veřejném prostoru panuje o domovech mládeže řada mýtů. Lidé si je často pletou s internátem, ubytovnou, domem dětí a mládeže či dokonce dětským domovem. Někdy zaznívá i přezdívka „mládežnický hotel“, která působí spíše ironicky. Ve skutečnosti je domov mládeže školským zařízením, které zajišťuje nejen ubytování, ale i výchovu, vzdělávání mimo školní výuku, volnočasové aktivity a metodické vedení.
„Nejsme ubytovna. Na domově mládeže se snažíme děti vést, pracovat s nimi, nabízet jim program, podporu i osobní kontakt,“ říká vychovatel, který jako první identifikoval Terezin problém. „Děti jako Tereza tu nacházejí něco, co doma často chybí – stabilitu, klid a někoho, kdo se o ně skutečně zajímá.“ Pracovníci domova pro děti připravují zájmové aktivity – od rukodělných aktivit přes sport až po kulturní program. Děti mají k dispozici studovny, kluby či kuchyňky pro přípravu jednoduchých jídel. Nejde však jen o činnost samotnou, ale o vztah. „Když máte s dětmi důvěru, přijdou za vámi i s tím, co je trápí. A to je základ. Bez vztahu nevychováváte, jen dohlížíte,“ doplňuje vychovatel.
Tereza – žít jako ostatní
Tereza v domově tráví většinu týdne. Ráno odchází do školy, po vyučování si plní školní povinnosti. Večer tráví se spolubydlícími nebo v rámci odborné přípravy v someliérském týmu. Její výkon ve škole je lehce nadprůměrný, což u takto značně znevýhodněných žáků není standardem. Patří mezi lepší žáky ročníku, navzdory tomu, že nemá doma ani zdaleka takové zázemí, jako mají mnozí spolužáci. V noci se často probouzí, přes den se přetvařuje, aby nebylo poznat, že hladoví. Kdyby někdo viděl jen její známky a výsledky testů, těžko by věřil, co všechno zvládá.
Na dotaz, co by si přála, říká bez přemýšlení: „Chci žít normálně. Abych nemusela každé ráno přemýšlet, jestli máma bude opilá, jestli bude mít doma sestra jídlo.“ Její přání je tak obyčejné, až bolí. V kontextu její reality je však téměř hrdinské.
Odpuštění poplatků – pomoc, která má smysl
Matka Terezy není schopná hradit poplatky za ubytování v domově mládeže. Přestože se nejedná o velké částky, každá stokoruna v jejím rozpočtu znamená rozdíl mezi nákupem alkoholu a dcerami. Zatím to vypadá, že vítězí démon lidstva.
„Takové rozhodnutí není časté, ale zde nebylo pochyb. Tereza si podporu zaslouží, dává nám to smysl lidsky i pedagogicky. Pokud má dítě vůli, je naší povinností mu pomoci,“ komentuje rozhodnutí vychovatel. Tereza si této pomoci váží. „Je to pro mě důkaz, že na mně někomu záleží. A že to, co dělám, má smysl,“ uvádí.
Společnost a děti v tísni
Příběh Terezy není ojedinělý. V České republice žijí tisíce dětí, které doma čelí závislostem, násilí, chudobě nebo psychickému strádání. Školy a domovy mládeže jsou často prvním místem, kde si někdo jejich situace vůbec všimne.
Je proto důležité rozlišovat, co je „ubytovna“ a co je „domov mládeže“. Nejde jen o jazyk. Jde o pohled na dítě. Ubytovna neformuje, nevychovává, nenabízí oporu. Domov mládeže ano. Měl by být vnímán jako součást vzdělávacího systému, nikoli jako levné bydlení. Bohužel pohled mnohých na vzdělávací soustavu je alarmující. Mnozí rodiče ani nevědí, že vychovatel je pedagogický pracovník. Je tedy také nutné vzdělávat rodiče, veřejnost i odborníky – aby děti, jako je Tereza, nebyly přehlíženy. Aby se o nich nemluvilo jen tehdy, když „zlobí“ nebo když už je pozdě.
Závěr
Tereza je hrdinkou svého vlastního příběhu. Nečeká na zázrak, jen potřebuje férovou šanci. Domov mládeže jí ji dává – ne jako dar, ale jako příležitost. A ona ji s pokorou využívá.
Až příště uslyšíte někoho říkat, že „jeho dítě je na internátě“, připomeňte si, že domov mládeže není ubytovna. Pro někoho je to střecha nad hlavou. Pro jiné – jako pro Terezu – je to domov.