Každý z nás občas zavzpomíná na své velké vzory z dětství. V mém případě to byl Balú (Petr Hájek), velká skautská persona přelomu milénia. Dovolte mi tedy zavzpomínat na pár momentů s ním a upozornit na to, jak mocným nástrojem výchovy jsou tyto vzory v podobě osobností kolem nás.
Sedíme v chatě u řeky, kamna praskají, za oknem drobně prší. Dřevo na stěnách voní vlhkostí, svíčka na stole vrhá stíny, které se hýbou, jako by chtěly být součástí příběhu. Měl to být teambuilding s mými studenty, ale ten večer se mění v něco jiného. Jako by se z hloubky paměti vynořila stará scéna – výslech, bolest, role, napětí – a znovu ožila.
Balú tam se mnou není. A přitom je všude kolem. V atmosféře, v tématu, v tom, jak se snažím s mladými lidmi vytvořit prostor, který není jen praktickým cvičením, ale skutečným zážitkem…/
Když hra není hračka
Dnes, po letech, chápu, že pro někoho může taková scéna působit hraničně. Kluk ve spodním prádle, role vyšetřovatele, doteky. Ale v té chvíli – a vlastně ani dnes – jsem necítil nic nepatřičného. Bylo to vedené s respektem, s jasnými hranicemi. A hlavně – mělo to smysl. Ukázalo mi to, co znamená rozhodování v tlaku, co je to zodpovědnost, odvaha, vnitřní motivace. Tohle nebyla pouhá hra. Byla to škola.
A aniž bych to tehdy tušil, začal jsem se učit i něco dalšího: jak předávat zkušenost. Ne slovy, ale prožitkem. Ne přes fakta, ale skrze vztah.
V Posázaví s univerzitními studenty
O téměř dvacet let později kráčíme podél řeky Sázavy se skupinou mých studentů z Jihočeské univerzity. Jsou to organizátoři adaptačního kurzu pro prváky – lidé, kteří už vědí, jak akademický svět funguje, a teď pomáhají těm, kteří právě začínají. Mluvíme o cílech, o tom, co má smysl. A pak – úplně přirozeně – přichází nápad: vydat se do Posázaví. Na místo, kde jsem sám začínal.
Druhý den jdeme dál, na Lipnici, ke kamennému lomu. Tam jim vyprávím příběhy. O výslechu. O železné kouli a pádu do vody. O tom, co znamená „vědět, zač bojuji“. Naslouchají v tichu. Dýchají pomalu. A já vím, že se to děje znovu. Že předávám dál něco, co jsem kdysi dostal.
Jak byl Balú u toho, když jsem se podruhé narodil
Je předposlední den tábora. Můj druhý skautský tábor vůbec, ale první v roli skauta – vloni jsem byl ještě vlče. Jsme kousek od Lipnice nad Sázavou, na místě bývalé střelnice nedaleko lomu na Hřebenech, kde se rodila historie Prázdninové školy Lipnice. Jsem jen pár kilometrů od míst, kde psal Svojsík Základy junáctví; kousek od Orlov, kde proběhl první skautský tábor. Místní lesy jsou plné historie – ale taky kamení, suti a zatopených lomů.
Odpoledne má být soutěž „Běh v řetězech“ – oznamují to ručně malované plakáty na táborové nástěnce. Někdo sehnal opravdovou železnou kouli s řetězy – přesně takovou, jakou vidíme u vězňů z černobílého filmu. Má se s ní běžet asi dvacetimetrový úsek tam a zpět. Družiny závodí mezi sebou.
Během poledního klidu mě napadne, že si to vyzkouším. Obuju boty pionýrky, vezmu kouli a vyrážím. Stoupám pěšinou lesem, klopýtám přes kořeny, dřu se s tím kovovým nesmyslem do kopce. Snažím se obejít trasu nad zatopeným lomem – zhruba dvanáct metrů nad hladinou. Kdysi lom, dnes tichý kout s vodou tak studenou, že v ní chladíme mléko. Na jednom z výstupků klopýtnu a v tu chvíli zahřmí. Nejdřív jen v dálce, ale pak se zatáhne, zvedne se vítr a vzduch se napne. Rozhodnu se jít zpět. Sundávám řetězy s koulí, je to nejrychlejší způsob, jak se rychle dostat do tábora. Ale jak scházím, koule mi vyklouzne z ruky. Řetěz zasviští vzduchem a celá ta věc dopadne na skalní balkon pod římsou. Zůstane tam ležet. Vím přesně, kde je. A vím, že bez ní se do tábora vrátit nemůžu. Bez koule nebude soutěž. Zkazím program. To nedopustím.
Opatrně se nakláním. Balkonek je metr pod úrovní stezky, dá se tam vlézt. Ale jak přenáším váhu, pod nohama se mi utrhne zem. Balancuju jen setinu vteřiny – pak padám. Neletím přímo – narážím o výstupky. Asi deset metrů. Na konci zahučím do vody. Lom je hluboký a studený. Mám na sobě vlněný svetr, nasáklý vodou. Pionýrky táhnou dolů. Všechno je těžké.
Zkouším plavat ke břehu, ale nejde to. Dochází mi síla. Světlo nade mnou je rozmazané. Vzdaluje se. A já si říkám: Takhle to končí?
Pak si vzpomenu na to, co říkal Balú v rolové hře: „*Když už si myslíš, že to nejde dál, mysli na něco, co za to stojí. Vždycky je proč bojovat.*“
Mezigenerační vedení bez frází
Balú měl schopnost, kterou dnes považuju za vzácnou: osobní vedení bez okázalosti. Byl nablízku, ale nevnucoval se. Naslouchal, ale neztrácel směr. Dával prostor, ale zároveň byl připraven zachytit, když bylo potřeba.
Tohle je dnes pro mě podstatou pedagogiky. Ne frontální přenos vědomostí, ale dialog. Prostor, kde může druhý růst, ptát se, zkoušet. A hlavně – zažívat. Když dnes pracuji se studenty, nesoustředím se jen na obsah přednášek. Mnohem důležitější jsou pro mě výpravy, plánování kurzů, večerní debaty, společné tvoření. Právě v těchto chvílích často vzniká to, co se skutečně počítá: vztah k oboru. A vztah k sobě samému.
Otisk, který formuje
Balú mě naučil, že výuka může být chvíle ticha, ve které se druhý může nadechnout. Může to být role, ve které se člověk na chvíli stane někým jiným – a přitom víc sám sebou. Může to být večer u ohně nebo jen otázka položená ve správnou chvíli.
Učil mě tím, jak byl. A já dnes s vděčností zjišťuji, že v tom, co dělám, je jeho otisk. Možná bych dnes neučil tak, jak učím. Možná bych si nevšímal těch tichých momentů mezi slovy. Možná bych studentům jen předával fakta. Ale díky němu vím, že se dá předat i něco víc.