Čas výchovy je výzvou pro novou epochu, kterou Radim Palouš viděl před sebou, a platí nejen pro dobu osmdesátých let dvacátého století. Je to i název knihy, kterou publikoval poprvé roku 1983. Autor zde klade otázku, jak souvisí výchova a vzdělávání s odpovědností, s žitím ve vztazích – odpovídáním. Život je podle něho darem i úkolem, díky kterému můžeme konkrétně odpovídat, ale také život promarnit…
Oznámení záměru časopisu Gymnasion věnovat se času výchovy ke mně dolehlo v době, kdy se připravoval sborník z konference Filosofie a univerzita, která byla organizována přesně v den, kdy by se Radim Palouš, autor díla Čas výchovy, dožil sta let, tedy 6. listopadu 2024. Pročítala jsem příspěvky autorů z různých generací a přemýšlela nad tím, jakým rozmanitým způsobem se stal Radim Palouš inspirátorem myšlení, uvažování, a snad i pomáhajícím při rozhodování vůle konat dle poctivého zvážení možností, okolností, naléhavosti. Byla mi dána šance napsat pár slov esejistickým způsobem, tedy pokusím se svěřit následujícím řádkům osobnější ráz a trochu s odstupem vůči primární a sekundární literatuře české školy filozofie výchovy, jak ji Radim Palouš nazval (2005a, s. 6–7), nechat zaznít slovo z jejího dědictví.
Jaký smysl měla pro Radima Palouše řeč o času výchovy? Má něco z tohoto smyslu či významu svou bytostnou naléhavost (tj. nejen „platnost“) i pro nás na prahu druhé čtvrtiny 21. století? Má dnes smysl hovořit o čase výchovy? To jsou hlavní otázky, které stojí na počátku mé výpovědi, protože spíše právě jako výpověď, dosvědčení, si přeji, aby byl vnímán následující text.
Čas výchovy byl psán v době, kdy mnozí čeští (a slovenští) myslitelé, kteří chtěli publikovat své texty, mohli tak činit jen s velkými obtížemi a díky nasazení svých kolegů a přátel v exilu či samizdatových nakladatelstvích doma (Radim Palouš často vzpomínal na řádové sestry, které pomáhaly s přepisem textů na stroji). V zemi, kde pod taktovkou komunistické ideologie byla snaha poroučet i větru a dešti, byla činná cenzura, která bděla nad tím, aby každý byl vychováván a vzděláván v souladu s touto ideologií. A přece byli někteří schopni vnímat, že se cosi podstatného ve světě mění, že přichází něco nového.
I přes snahu aparátčíků pouze utvrzovat obyvatele (nikoli svobodné občany) státu v marxisticko-leninské ideologii, tj. zabetonovat nejen rozsáhlé plochy naší země, ale i myšlení jejích obyvatel, tedy i přes tuto snahu se dařilo zakládat exilové (a samizdatové) časopisy a v nich publikovat i texty těch, kteří v zemi zůstali a kteří žili s nadějí, že dobro a pravda se nemůže neprosadit, byť by to mělo být spíše později než dříve.
Věřím, a právě tyto publikační snahy mě o tom přesvědčují, že i navzdory železné oponě, která měla pevně chránit hranice naší země, že i navzdory všudypřítomné propagandě socialismu a komunismu žili a tvořili myslitelé, kteří přesto přese všechno byli i v naší zemi vnitřně svobodní, kteří právě když usedali ke svým psacím stolům, aby se chopili pera, vnímali nejen odpovědnost, ale i radost, kterou dává kreativní duch skrze vnitřní svobodu. (Podobně bychom mohli hovořit jistě i o umělcích či jiných činnostech, v nichž se projevuje kreativita.) Zmiňuji to zde z toho důvodu, protože mezi exilovou literaturu patří i Čas výchovy, který byl vydán v Římě.
Považuji za velký dar daný tehdy a cenný i pro nás dnes, po mnoha desítkách let, že Čas výchovy našel zastání u nakladatelů v exilu a bylo umožněno dílo vydat, byť to nebylo možné (oficiálně) v naší zemi. Tento dar spočívá pro mě především v jasném svědectví o pomoci, totiž ve snaze pomoci pravdě, v úsilí čelit nespravedlnosti, tuposti, zbabělosti, a to kreativním jednáním, lidskými činy, za něž se nebudeme muset stydět.
To je tedy první, pro mě nejspodnější vrstva smyslu Času výchovy jako konkrétního díla, které by nevzniklo bez lidských vazeb, které činí život dobro-družstvím (Palouš, Beránek, 2006, s. 248). Když se již pro nás jako čtenáře tato živá lidská vazba utkala a dílo bylo vydáno, aby mohlo být čteno, pak mohla přijít ke slovu i vrstva druhá, z hlediska autora samozřejmě vrstva první: totiž sama myšlenka, sdělená prostřednictvím slov v dané knize, že to, co vnímá autor jako takřka očitý svědek, je epochální změna, změna epochy, a ihned si klade otázku, co bude pro tuto novou epochu hlavním úkolem, hlavní výzvou, řekl by autor dnes. Odpověď pak dává do titulu knihy: Nová epocha bude vyžadovat nový typ odpovědnosti, na niž patřičná odezva nám nespadne do klína, ale kterou bude třeba pěstovat či kultivovat od dětství, ale nejen v dětství. Odpovědnost v planetární či světověké epoše bude klást nové nároky na výchovu, proto půjde, má-li to s námi dobře dopadnout, o čas výchovy (Palouš, 2010, s. 33). Pokud těmto nárokům nedostojíme, pak důsledky pocítí celý svět.
Autor Času výchovy často připomínal efekt motýlích křídel (Palouš, Svobodová, 2011, s. 64). Fascinovaly jej možnosti rychlé komunikace, včetně sdílení obrazu i zvuku ze vzdálených míst, a to (takřka) bez prodlevy. Tyto technické možnosti, jak vnímal a naléhavě usiloval sdělit, budou od nás vyžadovat změnu (Palouš, 2024, s. 75). Šlo mu o změnu či obrat, proto připomínal novozákonní pojem metanoia (Palouš, 1991, s. 123 a 137; Palouš, 2000, s. 153), přičemž jádro onoho obrácení spatřoval jako změnu v odpovědnosti: Dostává-li totiž člověk skrze technické vynálezy více možností, kam může svou aktivitou (či pasivitou) zasahovat, klade se tím zároveň naléhavý úkol zasahovat (či nezasahovat) odpovědně, tj. s odpovědností nejen vůči nejbližším, nejen vůči mé generaci, nejen vůči mé kultuře, nejen vůči mé planetě, ...
Druhá vrstva je tedy naléhavé, osobní zasažení výzvou k odpovědnosti. Cokoli učiníme, činíme jako ti, kteří sdílí tento svět, tento kosmos, a bude to mít následky, které bychom se měli snažit znát, posuzovat, a jednat odpovědně. Nevyhlížel však budoucnost s pesimismem, ale spíše s radostným očekáváním toho, kdo přijímá každý den do svých rukou jako šanci k dobrodružství a zároveň jako úkol obstát. A to nikoli především před lidmi, ale před Bohem.
Třetí vrstva, kterou si spojuji s Časem výchovy, vyplývá ze zamyšlení nad tím, co to vlastně je ona odpovědnost. Kde se bere, jak působí a co žádá? Zde Radim Palouš často připomínal, že odpovědnost značí odpovídání, totiž na slovo, které je již řečeno, které nás předchází a vyzývá nás k odpovědi. Odpověď na slovo již řečené, to značí nejen individuální úkol, ale s tímto úkolem se pojí úkol skutečně žít jako vztahová bytost, tj. naslouchat, vnímat a také učit i druhé, nám svěřené, naslouchat a vnímat, jak se projevuje život v nás a kolem nás, jak rozumět slovu, které takto zní, a co z toho plyne pro každého z nás. Tato pozornost bude klíčová pro úkol či výzvu, abychom obstáli. Bez pozornosti, pečlivosti v naslouchání a vnímání, neobstojíme. To je počátek, jistě to samo o sobě nebude stačit, ale bez počáteční pozorné otevřenosti nepokročíme jako vztahové bytosti ani o píď.
Nyní by bylo možné se detailně věnovat oné pozornosti, která zvláště dnes dostává nová jména, která se celkem rychle prosazují v humanitních vědách. Spěchám však na tomto místě sdělit dál, co činit poté, co je ono slovo zaslechnuto, vnímáno, uváženo, a když je mu (vždy jen částečně, jako v zrcadle, jako v hádance – 1Kor 13,12) porozuměno: Poté, co je ono vždy nás předcházející slovo zachyceno, otevírá se před námi úkol odpovídat. Zde není nikdo z nás zastupitelný, neboť tento úkol se klade osobně, protože i ono zachycení je zcela osobní. Proto je vyžadováno odpovídat vždy předcházejícímu slovu autenticky, za sebe, sám, odpovědně, tj. osobně.
A zde roste důležité, výchovné poznání: Můj život je jedinečný dar, je mi dáno (spolu)utvářet svůj život, abych jednala jako osoba nadaná neredukovatelným darem života. Zde klíčí úkol života jako poslání, které má být splněno. Zde si uvědomujeme lidskou možnost promarnit svůj čas, promarnit své poslání, promarnit svůj život.
Čas výchovy je napsán ze zkušenosti setkání i s totalitou, proto velmi intenzivně připomíná jedinečný dar života a z něj vyplývající jedinečný úkol; jak v něm obstojíme, záleží nejen na nás, ale také, někdy více, někdy méně, ale vždy také na nás. Naše životní volby totiž jsou vždy nějak omezené, naše svoboda není svobodou božskou, ale lidskou (vždy již nějak omezenou), a právě za tuto lidskou svobodu nám svěřenou, za naše volby, které v životě můžeme činit a činíme, neseme odpovědnost. Někteří mají svobody (a odpovědnosti) svěřeno více, jiní méně, ale jsme-li lidskými bytostmi, pak svoboda (svobodná vůle činit v životě volby, rozhodnutí) je nám určena.
Ne každému je dán velký, (vý)značný prostor (či rozsáhlé prostředí), v němž může obstát. Nejde vposledku o rozsáhlost, význačnost či viditelnost, ale o hloubku, náležitost, dobro, pravdivost či opravdovost uskutečnění oněch možností, které jsou nám svěřeny. Především pak jde o projev konkrétní lásky v konkrétním životě. Radim Palouš při této příležitosti rád užíval slovo ze svého mládí: srostitě (Palouš, 2000, s. 166). Když jsem je viděla v textu poprvé, ptala jsem se jej, co to znamená, zda se nejedná o překlep. Velmi se tehdy podivil nad tím, že slovům „srostitý“ či „srostitě“ nerozumím. Dnes se při té vzpomínce usmívám své nedostatečnosti. Tehdy mi pravil: „přece con-cresco: s-růstám“. Víc nebylo zapotřebí, jen mi vytanuli na mysli Josefové Dobrovský a Jungmann a Pavel Josef Šafařík a bylo mi líto, že se tento český tvar už v mé generaci neujal a že tak ztrácíme jednu podstatnou vrstvu z porozumění slovům „konkrétní“, „konkrétně“.
Klíčová je tedy konkrétní odpověď na dar života, která se uskutečňuje především v (konkrétní) lásce (Palouš, Beránek, 2006, s. 246). Myslím, že jako muž, který byl sportovec, rád tančil, pracoval také značnou část života rukama, byl otcem dvou synů, zkrátka jako muž z masa a kostí dobře rozuměl této výzvě k tomu, že naše odpovídání na výzvu vždy předcházejícího slova má být vtěleno, srostlé s námi, zcela bytostně konkrétní. Jakkoli vášnivé, vzletné či uchvacující mohou být abstrakce, pokud se nejedná o konkrétní odpověď v životě, jsou marné a jsou nepravými odpověďmi, neboť nevyrůstají od-, z- vtěleného, přijatého slova, proto jsou lživými, pseudo-odpověďmi, jsou oním blábolem, žvástem, řečí bez autora. Zde nejde jen o ptydepe mluvené, ale především o žitou skutečnost, kdy naše životy mají utvářet onu řeč, mají promlouvat jako konkrétní odpověď na dar života.
Onou řečí bez autora je pak život neautentický, kdy se jedná neosobně, kdy člověk jedná jako nahraditelné kolečko ve stroji, kdy jeho činy nejsou kryty jeho osobou, neodpovídají na slyšené živé slovo, ale jsou jen dunící kov a zvučící zvon (1Kor 13,1), který se sice může hodně rozléhat, znít na všechny možné strany, tj. dnes by to mohlo znamenat například mít mnoho známých, čtenářů, citujících či lajků, ale to nejpodstatnější by bylo ztraceno, tedy: nic by to člověku neprospělo (1Kor 13,3).
Čas výchovy připomíná, že lidský život je nejen darem a úkolem, neběží jen o naplnění poslání v jaksi chladném světě, ale že v lidském životě vstupujeme do tajemství daru života, v němž často pouze tušíme, a to nejen naše horizonty a východiska, ale také sotva tušíme vlastní Da-sein (Palouš, 1996, s. 29; Palouš, 1991, s. 96), proto se naše konkrétní odpovědi týkají sice pro náš život orgánu klíčového, ale přesto nám skrytého, totiž srdce. Proto autor Času výchovy hovořil a psal o srdečném učivu (Palouš, 2005b, s. 61–69), v němž se sdělují a tradují slova a činy coby odpovědi na dar života. Odpovědnost se tedy týká srdce, a zde půjde u každého z nás o to, nakolik je srdce čisté.
Ještě dříve, než bude podle našeho srdce rozhodnuto, jde zatím o to, jakým způsobem ono srdečné učivo přijímáme, vtělujeme a neseme – tradujeme dále. Srdce je totiž v jádru především spojením, srdce je nejen symbolem spojení, ale i reálně je srdce centrum, křižovatka, kde dochází k rozdělování, ke vztahům, které mají zásadní vliv na život.
Čas výchovy není věčnost, ale příležitost hic et nunc: slova „Když dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte srdce svá“ (Ž 95,7–8) znal jeho autor velmi dobře. Proto je smysl řeči o čase výchovy v naléhavosti úkolu žít lidsky, vztahově, ve vazbách, sounáležitě, odpovědně, pečujícím způsobem, s čistým srdcem. Vzhledem ke všem změnám ve světě je také zapotřebí k rozpravě o smyslu řeči o čase výchovy přizvat jiné, odlišné, začínat spolu hovořit, rozumět jinakosti, různo-rodosti, odlišnosti, učit se skrze odlišnost, nesnažit se nivelizovat, sjednocovat, ale důvěřovat, že za odlišností je smysl, který můžeme sdílet (v různosti). Zde je stále platná výzva pro nás.
Čas výchovy vyzývá k činům lidské odpovědnosti, umožněným lidskými vztahy a vazbami, především pak vazbami k pravdě. Čas výchovy se týká každého z nás jako čas odpovědnosti za život jako příležitost k dobro-družství.
Zdroje:
- Palouš, R. (1991) Čas výchovy. SPN.
- Palouš, R. (1996) Totalismus a holismus. Karolinum.
- Palouš, R. (2000) Světověk a časování. Vyšehrad.
- Palouš, R. (2005a) Předmluva aneb něco z historie české filosofie výchovy. In: Svobodová, Zuzana. Nelhostejnost. Malvern.
- Palouš, R. (2005b) O srdečném učivu. In: Sborník Čeští svědkové promýšlené víry. Filosofie a teologie v interakci u současných českých myslitelů. Studie Teologické fakulty Jihočeské univerzity.
- Palouš, R., Beránek, J. (2006) Dobrodružství pobytu vezdejšího. Karmelitánské nakladatelství.
- Palouš, R. (2010) Filosofická reflexe několika pojmů školské pedagogiky. Karolinum.
- Palouš, R., Svobodová, Z. (2011) Homo educandus. Filosofické základy teorie výchovy. Karolinum.
- Palouš, R. (2024) Heretická škola. O filosofii výchovy ve světověku a Patočkově pedagogice čili filipika proti upadlé škole. 2. vyd. Karolinum.