Šéfredaktor Gymnasionu Radek Hanuš oslovil řadu osobností z vědeckého světa, podnikání, neformálního vzdělávání a zážitkové pedagogiky s anketní otázkou. Vybraná sdělení s laskavým svolením autorů publikujeme. Anketní otázka: Jak vnímáte aktuální současnost z pohledu výchovy?
prof. MUDr. Michal Hrdlička, CSc.,
přednosta Dětské psychiatrické kliniky 2. LF UK v Praze a FN Motol
Současná výchova spíše naráží na několik limitů, než aby byla definována pozitivními cíli. Prvním limitem je, že tato doba nesnáší autority. Především řada rodičů už není pro své děti vzorem. Demokratičnost sociálních sítí zničila autoritu i některým učitelům – je tak snadné se někomu vysmívat za závojem anonymity! Druhým, souvisejícím limitem je, že na místa vzorů se protlačili influenceři, ale často jsou to vzory jednorozměrné, plytké. Mnohdy to obnáší pouze být viděn na sociální síti nebo na YouTube, říct něco cool o pěně dní a sbírat lajky. Vypadat dokonale a neříct nic kontroverzního, co by zničilo sledovanost. Za třetí limit lze považovat, že sociální sítě mění lidský mozek a vytváří digitální závislost, která se v hantýrce označuje jako „levný dopamin“.
Řekněme si jasně, že skutečná výchova je s levným dopaminem prakticky nemožná. Děti a dospívající žijí v online sociální bublině, jež je názorově homogenní. Skryté algoritmy sítí a prohlížečů se starají naopak o to, aby jiné názory a pohledy jim nebyly doručeny vůbec. Společnost se tak atomizuje a o ne-výchovu se čím dál více starají anonymní programátoři. Doba si žádá jasný krok proti digitální závislosti. Zatímco desítky států už zakázaly alespoň používání mobilů ve školách, naše státní orgány o tom mezi sebou vedou nekonečné diskuze, které mají – podle mého soudu – bohužel jen ospravedlnit nicnedělání.
PhDr. Marek Herman,
spisovatel a lektor osobnostního rozvoje
Za velké zlo dneška považuji tzv. respektující výchovu. Obrovské množství rodičů vůbec nepochopilo její principy (relativně zdravé), a tak respektující výchova postupně metastázovala do něčeho, co připomíná tragikomedii. Na začátku je vždycky romantická představa o šťastném dětství a skvělé výchově: my to budeme dělat jinak než naši!
Jenže když začnete mechanicky používat něco, čemu nerozumíte, nejste Rodič, ale Komik. Komika poznáte podle hotentotského jazyka, který vás hned praští do uší, jak je nepřirozený. Jede se podle schématu: popiš situaci, vyjádři svoje pocity, zeptej se na pocity dítěte a pak se snažte dosáhnout dohody. Úmysl dobrý, realita děsná. Z každé maličkosti se dělá vědecká konference, o všem se donekonečna diskutuje, rodiče neustále zdůvodňují a obhajují svoje rozhodnutí. Proč se má jít ven. Proč se čistí zuby. Proč je potřeba se teple obléknout. U všeho řečí jak Palacký. Donekonečna se řeší ty POCITY! Z dítěte roste malý rozumbrada, který je hluboce vnitřně přesvědčený, že je pro své rodiče rovnocenným partnerem. A že když něco cítí, tak že má oprávnění. Vůbec nepochopí, že některé věci nemůže dělat jenom proto, že se mu chce. A tečka. A některé věci že musí dělat, i když se mu nechce. A tečka.
Ani zmatený Komik to nechápe. Neboli nerozumí principu, že dítě potřebuje zažít, že rodiče mají mít ve výchově PŘEVAHU. Sice vlídnou a pevnou, ale převahu. Že to je pro dítě základní zdroj pocitu bezpečí. Místo toho má Komik strach svému miláčkovi cokoli odmítnout… aby něco. Nebo nedat… aby něco. Nebo nedej bože dokonce přikázat a trvat na tom! Sodoma gomora, to by mohlo pošlapat osobnost dítěte a narušit jeho vztah k autoritám! Přehnanou respektující výchovou doma dítě nechtěně posadíte na trůn. A začne být agresivní. Bude si totiž myslet, že jste slabší. Ale slabší vás neochrání. Takže to do svých rukou musí vzít on. A je zle.
Dnešní vlnu respektující výchovy má na triku tzv. převzdělaná matka Komička. Je jako hlídací pes, který neustále sleduje svého partnera, co s dětma dělá, co jim říká a jak jim to říká. Nejraději by z něho udělala druhou matku. Tak ale nebuď na tu malou tak přísný! Tak jí řekni, že ji máš rád! Že jsi tady pro ni! A z otce vyrobí Komika. Komik je bezradný. A nejistý. Hodně zvláštní na tom všem je, že převzdělaná matka Komička tlakuje, aby její dítě co nejdříve nastoupilo do školky. Že už to s ním doma není k vydržení. Že už asi potřebuje jiné děti. Každý týden to řešíme na seminářích s učitelkami mateřinek. A je to všude stejné. Vyberte si: severní Morava, jižní Morava, jižní Čechy, střední Čechy… Všude Komičky tlakují, aby mohli dát své děti do školky co nejdřív. Zvláštní výsledek respektující výchovy, nemyslíte? Říká se tomu skrytá smlouva. Neřeknou to nahlas, ale v duchu si myslí: postarejte se nám o ně. Udělejte to za nás. Ale ať se to stane samo a rychle!
No prostě… Komici.
Ing. Jiří Liberda,
prezident Business Unit Digital ve Škoda Group, CEO ve Škoda Digital
Výchova jako proces připravující dítě k naplnění jeho osobní a společenské role se skládá z mnoha aspektů. Vybírám ten, se kterým mám osobní zkušenost, protože moje tři děti byly nebo dnes jsou sportovci a sport je nedílnou součástí jejich životů.
Cesta ke sportu, klíčovému aspektu výchovy dítěte. Na začátek je potřeba si uvědomit, že děti se sportovci nebo nesportovci nerodí. Děti se v útlém věku mohou sportovci stát, pakliže jim rodiče připraví vhodné podmínky. Vhodné podmínky pro nalezení lásky ke sportu a pohybu. A to, jestli dítě najde lásku ke sportu, je klíčovým způsobem závislé na přístupu rodičů, jejich podpoře a uvědomění si, že to je právě jejich zodpovědnost, a nikoliv zodpovědnost dítěte.
Sport je totiž v celém výchovném procesu zdrojem odříkání, soustavné práce, uvědomění si, že výsledků se nedosahuje hned a je potřeba vyvinout nějaké úsilí. Sport učí děti odolat stresu, pracovat s neúspěchem a schopnosti řešit krizové situace. Téměř vždy na tréninku nebo při závodech, na zápase je sport společenskou událostí, během které děti opouští digitální a virtuální svět, svět her a sociálních médií skýtající možnosti vytvářet trochu jinou realitu. Najednou spolu děti soupeří a je nad slunce jasné, kdo „doběhl“ první a kdo druhý. Sport je zároveň zdrojem radosti z dosažených výsledků a úspěchů a asi si dovedeme všichni představit rozzářené oči dětí sdělující „… dokázal jsem to...“.
„Dokázal jsem to…“, které znamená, že mám vlastní zkušenost s úsilím, které vede k úspěchu.
MgA. Jana Haková,
zakladatelka Výchovy ke ctnostem, projektu Nadace Pangea, vedoucí instruktorka v Outward Bound CZ a Zlatá instruktorka PŠL
Podle mě je smyslem výchovy v České republice, potažmo v Evropě, kultivovat člověka v jeho rané a dětské fázi života, aby byl připraven na dospělost v oblasti lidskosti. V jiných částech naší planety, kde jsou základní lidská práva porušována, je výchova přirozeně nastavena jinak. My máme to štěstí, že můžeme naše děti vychovávat ve svobodné zemi a vést je k tomu, aby byly aktivními, zodpovědnými a všímavými lidmi, kteří budou v dospělosti udržovat naživu demokratické hodnoty. Výchova je každodenní vliv na dětskou osobnost, při kterém dětem pomáháme vidět příležitosti zachovat se čestně, starostlivě, trpělivě, odvážně apod. Učíme je zastavit se v jednání, pokusit se pochopit jiný úhel pohledu a pak se zachovat s větším porozuměním. Pomáháme jim rozvinout schopnost ocenit sebe nebo druhé a posilovat pocit vzájemnosti v rodině, ve třídě, v oddíle nebo na kroužku. Na lidskost se nesmí čekat. Co se v osobnosti zasadí do 5 let věku, žije až do stáří. Stávat se dobrým člověkem můžeme už jako batolata.
prof. PhDr. Ivo Jirásek, Ph.D.,
Katedra rekreologie FTK UP v Olomouci, Zlatý instruktor PŠL
Jako tristní. To je možná příliš silné, tak jako „popelčí“. Výchova se stala popelkou sloužící na statku vzdělávání. Naše společnost totiž podlehla vábení politických a ekonomických trubadúrů a osobnostní rozkvět nahradila edukací s hlavním cílem uplatnitelnosti na trhu práce a finančního zajištění. Změny RVP jdou jistě správným směrem v propojení teoretických znalostí s praktickými dovednostmi a v dalších aspektech digitální současnosti. Objevuje se i osobnostní rozvoj a etika, ale z mého pohledu je to takové plaché, nesebevědomé a upozaděné. Zmínky se najdou, ale podstata je o informacích, myšlení, zkušenostech. Samozřejmě můžeme vnímat důležité pasáže věnované OSV či hodnotám, ale explicitní důraz na výchovu charakteru, natož na spirituální přesah překračující empirickou vykazatelnost mi chybí. Stejné je to se soudobými diskuzemi o provazbě formálního a neformálního vzdělávání. Právě v tom hlavním slovíčku to vězí: nemá to přece být jenom o vzdělávání, ale prioritně právě o výchově. Základ, který by měl jakékoliv vzdělání podkládat, totiž výchovné ambice, je spíše doplňkem. Já to vnímám opačně. A právě proto je mi v diskurzu zážitkové pedagogiky bližší spíše holistická výchova než učení prožitkem. Pochopitelně nezavrhuji a respektuji i toto pojetí, stejně jako nechci plivat na vzdělanost. Vůbec ne. Ale oč bližší je mi charakterní prosťáček než vzdělaný gauner…
Bc. Tomáš Studenovský – Tuwanakha,
bibaged Midewiwinu, člen LLM, publicista
Sleduji zhruba od poloviny 90. let, že se postupně upouští od edukačních systémů převzatých nejen z bývalého Sovětského svazu (A. S. Makarenko), ale také předchozí systém rakouský (zavedený za monarchie a udržený i za první republiky). V současné době sledujeme stále silnější trend „kultu dítěte“, který nám přináší především vliv tzv. Západu. Dochází tak k opouštění výchovy založené na autoritě a disciplíně, která nejen zde byla tradiční několik staletí. Pro dnešní výchovný systém je důležité používat metody, které jsou laskavé a zároveň důsledné, a budovat vzájemný vztah založený na pochopení a důvěře namísto trestů a donucování. Ano, podle příručky moderního dětského psychologa je to snadné, jaká je však skutečnost? Nejen výchovní pracovníci, ale i rodiče velmi těžko nalézají řešení pro nalezení laskavé a zároveň důsledné metody, která by přinášela dlouhodobé úspěchy u všech jedinců. Stále zapomínáme, že každý z nás je nezaměnitelný originál se zcela specifickými povahovými vlastnostmi. Citlivější povahy budou otevřenější laskavému přístupu, jiný dá přednost přesně specifikovaným úkolům a přísným pravidlům. Nejednoznačný a proměnlivý sociální systém současnosti bohužel zároveň přináší roztříštěnost mnoha oborů a pedagogika zde rozhodně není výjimkou. Určitým východiskem (nikoliv řešením) pro zkvalitnění výchovy může být kombinace edukačních systémů, aby výsledný systém mohl být životaschopným kompilátem do budoucna.
prof. Mgr. Kamil Kopecký, Ph.D.,
Centrum pro prevenci rizikové virtuální komunikace PedF UP v Olomouci
Současnost z pohledu výchovy vnímám jako období, kdy se střetává obrovské množství výzev. Děti dnes vyrůstají ve světě, kde se radikálně proměnil způsob, jakým získávají informace – od knih a tištěných materiálů, přes internet a encyklopedie typu Wikipedie, následně sociální sítě, až po současné nástroje umělé inteligence a velké jazykové modely. Informace jsou dostupné kdykoli a odkudkoli, a proto se mění i role školy. Ta už nemůže být jen institucí pro předávání znalostí, ale stále více se orientuje (měla by se orientovat) na rozvoj kompetencí – učí žáky kriticky hodnotit zdroje, samostatně myslet, spolupracovat a tvořit. Zároveň se intenzivně diskutuje o vlivu digitálních technologií na psychiku dětí a mladých lidí – od závislostí přes úzkosti až po tlak sociálních sítí. Právě proto je dnes součástí výchovy také péče o wellbeing a duševní hygienu, která pomáhá mladým lidem udržet rovnováhu v digitálním světě. Významnou roli hraje i schopnost čelit rizikům online prostředí: dezinformacím, manipulaci či kyberšikaně. A je velká škoda, že mediální výchova byla ze současných vzdělávacích programů výrazně redukována, není samostatným tématem, a navíc není povinná – přestože právě dnes by měla být nezbytnou součástí vzdělávání. Právě dnes proto nastává skutečný „čas výchovy“ – čas zdůraznit, že vzdělávání nespočívá jen v zapamatování si faktů, ale především v přípravě mladé generace k odpovědnému, bezpečnému a zdravému životu v neustále se měnícím světě.