Vydejme se pro inspiraci do antiky k filozofu Poseidóniovi z Apameje. Z jeho myšlenek lze vyčíst mnoho principů pro výchovu, které perfektně sedí do dnešní doby. Tato přenositelnost přes tisíciletí je možná díky zdrojům, z nichž vycházel – pozoroval a zkoumal vesmír (universum) a pojmenovával jeho principy. Jsou doslova univerzální a pomáhají vracet se k podstatě.
Rodiče, učitelé a vychovatelé stojí dnes před zásadní otázkou i obavou: Pro jakou dobu dnes vychovávat, když ani nevíme (a neví to ani AI), v čem dnešní děti žít? Existuje nějaký univerzální princip výchovy, který by obstál v současné zcela multikulturní společnosti? Pro jednu možnou formulaci odpovědi vás zvu na Rhodos k Poseidóniovi z Apameje (135–51 př. Kr.) do jeho „školy dobrého života“.
Proč zrovna Poseidónios, tento prakticky dnes neznámý starověký myslitel? Wikipedie ho nazývá „… jedním z nejvšestrannějších lidí antického starověku…“ a to není daleko od pravdy. Byl cestovatelem, matematikem i učitelem, respektive teoretikem výchovy. Velmi šťastně formuloval univerzální základ humanity, kterou nazval filantropií. Nacházíme se v poslední třetině 2. stol. př. Kr. a mezi jeho žáky bychom mimo jiné zahlédli i Pompeia Magna nebo nám již dobře známého Cicerona, který bude Poseidóniovu filantropii překládat do latiny jako humanitu.
Mé velké téma je kosmos!
V učení Poseidónia vidíme jednoticí (tzv. holistický) přístup ke světu, kde nic a nikdy nestojí osamoceně. Vše pracuje uvnitř jednoho principu zvaného kosmos, který je fascinujícím celkem pulzujícím životem. Je úchvatný, tehdejším slovníkem doslova „božský“. A člověk má v tomto kosmu žít jako „kosmicky zbožný“, to znamená, že se má učit vnímat kosmos jako šperk, už jen proto, že slova kosmos a šperk mají v řečtině stejný význam, jak na to upozornil již Pythagoras. Svět pak ve všech svých projevech reprezentuje všechny naše tužby po dobru, kráse, opravdovosti, jednotě, zkrátka po dokonalosti.
Právě proto je třeba zkoumat kosmos jak v jeho principech (matematika), tak v jeho tělesnosti (skládá se z těles) i duševnosti (obsahuje rozum a myšlení) a v neposlední řadě i sociálnosti (má mnoho vztahů a interakcí). V Poseidóniově škole „… je vše výrazem jednoty; jednoty myšlení a skutečnosti, jednoty celopohybu světa, viděného téměř evolučně (…) Takto chápanou jednotu pohybu světa nazývá Poseidónios hénómenon, což Seneca přeloží jakožto unitum.“ (Kratochvíl 1991, s. 12). A to je pro nás velmi, opravdu velmi významné, protože ve světě moderní vědy a doby je rovnost „bio-psycho-sociálně-spirituální jednoty“ bez diskuze a nelze od sebe jednu nebo druhou složku nijak oddělovat.
Cíl vesmíru je sympatický
Poseidóniovo celostní prožívání světa má jeden klíčový výchovný cíl, totiž účast člověka na onom „celo-pohybu“ světa. Ten se pak zjevuje skrze rozličné síly (řecky dynamis), které působí jak ve fyzikální formě (vesmírné síly těles), tak i v člověku skrze spolupráci všech jeho částí. Tyto vztahy Poseidónios nazývá „… sympatie všeho jsoucího a celistvost světového pohybu“ (Kratochvíl 1991, s. 13).
Celý kosmos všemi svými vazbami dýchá (řecky pronoia) a to je jeho, dnes bychom moderně řekli, spirituální složka. Celá „pořádající síla“ kosmického systému (tzv. logiké dynamis) působí na všechny své části jako oheň (řecky pyr neoron). Ve fyzikálním světě je tato síla kosmu reprezentována živly (např. žárem slunečního svitu) a na úrovni myslících bytostí především rozumem (logos). Člověk je proto volán k tomu, aby si stanovil takové konkrétní úkoly, skrze které se bude spolupodílet na sympatii kosmu.
Má hořet touhou, aby přetavil svět okolo sebe do něčeho dalšího, nového, lepšího, protože: „… žije v kontemplaci pravdivého řádu kosmu a podle možnosti spolupůsobí na jeho utváření…“, viz zlomek z Poseidónia u Klementa Alexandrijského, dílo Stromata II, 21, 129 (Novák 1998, s. 32).
Cílem je tedy o světě nespekulovat, ale vydat se na cestu, která je už sama naplňováním cíle: Především má člověk kosmos nasávat a nazírat (řecky theoréia) v celé jeho úžasné rozmanitosti, dynamice a možnostech, které má. Následně pak má svět podle svých možností dotvářet.
Theoréia je zde tedy, podobně jako už u Sokrata či Platona, pravým opakem toho, jak slovo „teorie“ často redukujeme dnes. Původně totiž znamenala fascinaci kosmem jako základ k dobrému životu. Poseidónios vidí člověka jakožto vesmír v malém, mikrokosmos, který má účast na nesmrtelném celku, a to i přes svoji dočasnost a smrtelnost. Člověk je tedy „podílníkem na nesmrtelném kosmickém celku.“
Není to ale všechno jen zbožné přání jednoho z dávných filozofů? Dá se to výše řečené, Poseidónie, nějak dokázat, nebo alespoň dosvědčit něčím, co člověk skutečně prožívá? Poseidónios odpovídá ano! Lidský „vnitřní oheň“, který ho spojuje s celým vesmírem, je možné dosvědčit čtyřmi skutečnostmi, které si každý člověk více či méně uvědomuje a prožívá.
Za prvé jde o prožívání pohybů (řecky kinésis), které nejsou jen pohyby fyzikálními. Za druhé jde o prožívání a uvědomování si potřeby pevnosti těla i rozumu (řecky péxis). Za třetí jde o prožitek a potřebu svobodně jednat sám za sebe a svobodně tvořit (řecky praxis). A v neposlední řadě jde o prožívanou jiskru života (řecky hafé), která na nás od někoho přeskočila a my toužíme, aby přeskočila od nás i na někoho dalšího.
Čtyři pilíře výchovy
Pojďme si podrobněji nastínit univerzální koncept výchovy z dílny Syřana Poseidónia. Přeji vám, aby vás oslovil stejně tak jako kdysi mne.
1. Pohyb – kinésis
Základním pilířem výchovy je neustálé prožívání skutečnosti, že nic nikdy není nastálo. Nic nestojí na místě. Tak jako neexistují statické, hotové vesmíry, tak neexistují hotové životy ani hotové dějinné pravdy. Neexistují žádné statické a věčně platné „návody na život“, do kterých je člověk odněkud pevně vsazen. Naopak! Zkušenost vede k poznání, že vše je kinetické, stále v pohybu a není na tom nic zlého. Základ výchovy tedy stojí na učení prožívat fascinující tok životního proudu.
Člověk si proto musí životní pohyb zamilovat a nebát se ho: V nestálosti a neustálých proměnách je krása, síla, radost a vášeň v tom nejlepším smyslu slova. Jsme součástí kosmického pohybu a veškerá statičnost a stálost jsou jen ohlašovatelé blízkosti zmaru a smrti. Náš život je tedy v principu „běh života“, je to naše „curriculum vitae“.
2. Pevnost – pexis
K prožívání radosti z účasti na pohybu světa však člověk potřebuje zdraví a vitalitu, byť dočasné. To Poseidónios nazývá životní pevností (pexis) ve smyslu integrity lidské bytosti. Pevnost ovšem není samozřejmá, nepřichází sama. Dynamické kosmické síly totiž často smetou ty, kteří se jim vystavují neuváženě a užívají je „bez ctností“, bez stálosti (pexis) v dobrém.
Proto je úkolem člověka, aby své síly zodpovědně v čase distribuoval a nevyplýtval je „na hlouposti“. Lidský život totiž ve své dynamice zasluhuje od svých nositelů ochranu. Nejlépe tuto Poseidóniovu pexis o dvě století později vyjádřil římský satyrik Iuvenál (60–140 po Kr.), když nabádal své spoluobčany, aby usilovali o „zdravého ducha ve zdravém těle“: „Je třeba se modlit za zdravou mysl ve zdravém těle, žádejte o sílu nebát se smrti a považujte délku svých dní za ten z nejmenších darů přírody…“ (Horatius et al., 1841).
3. Životní praxe – praxis
Usilování o pexis skrze rozvíjení svého tělesného i duševního zdraví však nesmí být samoúčelné, jinak by se minulo účinkem. Uvědomění si dynamiky světa a péče o integritu sebe sama jsou totiž „pouze“ nástroje k životní praxi. Poseidónios jí říká „praxis“ a projevuje se především činorodostí, tvorbou.
Praxis je v nejširším smyslu slova tvorba tělem i duchem, je to hledání cest, vyšlapávání slepých uliček a vracení se z nich, je to práce s chybou i s úspěchem. Patří sem tedy – opět celostně chápáno – cokoliv, co člověk dělá sám za sebe a co vytváří pro celek, byť by ve svém životě nijak zásadně nevynikl nad ostatní. Pracovitost, přičinlivost a píle jsou vlastní a nejdůležitější realizací „ohňové aktivity bytí“ v každém člověku, bez ohledu na jeho postavení.
Je to právě ona univerzální humanita, všeobecná filantropická zkušenost, srozumitelná každému člověku; chytrému i méně nadanému, bohatému i chudému, podnikateli i poslednímu jeho zaměstnanci. Důležité je v životní praxi jen „jediné“: tvořit a nepodvádět, ve smyslu nekopírovat a „nevést se“ na tvorbě jiných. Pracovat a spolupracovat. Lidská osobnost totiž roste pouze vlastní tvorbou.
4. Zážeh – hafé
Pokud člověk tvoří a podílí se svojí praxí na dynamice celku světa, pak svým příkladem zapaluje své okolí. Zážeh je u Poseidónia jakýmsi spirituálním ohněm duše. Každý, kdo je skutečně činorodý, totiž alespoň občas zakouší jakési záblesky štěstí a prožívá radost. Takto se pak vytváří dobrá společnost a pěstuje kultura.
A proto se kulturně tvořící člověk občas dotýká i přesahů, řečeno tehdejším slovníkem „božského ohně“, dnes spíše říkáme „transcendence“. A právě tímto „božským ohněm“ je pak od nás zapálen někdo další, komu „se rozsvítí“ či prožije své „Aha!“. Jiskra se zažehla, oheň přeskočil. Proto Poseidónios používá řecké slovo „hafé“ (zážeh), odvozené z řeckého slovesa „hapto“ (chytám).
Tato zkušenost je pak opět vlastní každému člověku bez rozdílu: Pokud žijeme tvorbou a nikoliv pouze slovy, přitahujeme za sebou další a další, kteří jsou námi „zažehnutí“. A ačkoliv naši žáci jdou často dále nebo jiným směrem své tvorby, bez našeho zážehu by byli nevzplanuli. Podobně pak hovoří i Sokrates, respektive Platon, a celá tato tradice přes našeho Jana Amose Komenského až třeba po tento text.
Kdo je tedy vychovaný člověk a jaké jsou univerzální principy výchovy, které platí i v našem „multi“ světě a budou srozumitelné a žitelné i zítra? Jednu z výslovných formulací jsme si právě ukázali na jistém Poseidóniovi, ale další můžeme načíst i u jiných, které jsem zmínil. Důležité je však jediné. Obstojí jen ty principy výchovy, které mohou platit univerzálně, protože nejsou odtrženy od univerzálních životních zkušeností.
Zdroje:
- HORATIUS, Quintus Fraccus et al. Auswahl roomischer Satyren und Epigramme oder Horaz, Persius, Iuvenal und Martial. Stuttgart: A. Krabbe, 1841.
- KRATOCHVÍL, Zdeněk. Prolínání světů: středoplatónská filosofie v náboženských proudech pozdní antiky. 1. vyd. Praha: Herrmann a synové, 1991.
- NOVÁK, Josef. Patristická čítanka. 2. vyd. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1988.