Olga Vilímková, Viliam Poltikovič, Pavlína Brzáková
Oslovila jsem tři osobnosti s osobní zkušeností s původními kulturami – Olgu Vilímkovou, Viliama Poltikoviče a Pavlínu Brzákovou. Jejich výpovědi ukazují, jak může výchova vypadat tam, kde je pevně spojená s každodenním životem, přírodou a komunitou. Pro učitele a lektory mohou být inspirací i výzvou: připomínají, co nám v dnešní výchově často chybí.
Olga Vilímková
Olga je česká hispanistka, cestovatelka a spisovatelka. Dlouhodobě působila v Peru a Guatemale, kde se věnovala místním komunitám. Je autorkou řady knih a článků o původních kulturách a jejich duchovním životě.
Podle Olgy je výchova u původních etnik pevně spojena s každodenní činností. Děti se učí pozorováním a od malička se zapojují do práce rodiny. U Mayů je klíčová rovnováha mezi člověkem, komunitou, přírodou a vesmírem – všechny tyto činitele jsou vnímány jako živé bytosti Matky země.
Dítě je chápáno jako semínko, které je třeba zalévat věděním a zkušenostmi. Už na základní škole se děti účastní drobných rituálů, například uctění Matky země nebo síly dne podle rituálního kalendáře.
Prarodiče a staří lidé patří mezi nejváženější osobnosti – babička je dokonce čestný titul. Tráví s dětmi mnoho času a svým osobním příkladem předávají zkušenosti předků. Duchovní průvodci pak nevykládají ani nepřednášejí, ale vedou mladé k vnitřnímu zamyšlení.
Olga zdůrazňuje, že život je prostoupen mnoha rituály – od narození dítěte přes svatbu až po stavbu domu či setbu a sklizeň. Inspirací pro naši pedagogiku by podle ní mohl být především hluboký vztah k přírodě, projevující se úctou a skromným životem, a také respekt k učitelům, prarodičům a starším lidem, kteří předávají moudrost příběhem a příkladem.
Viliam Poltikovič
Dokumentární režisér, kameraman a spisovatel Viliam Poltikovič je známý svými filmy o duchovních tradicích a kulturách z celého světa, ve své práci propojuje umění filmu s hlubokým duchovním poselstvím.
Podle Viliama je napodobování základní způsob, jakým se děti u původních etnik učí – od běžných a řemeslných činností po lov a sběr. Umí se také napojovat na přírodu a odečítat z ní informace. Základní princip je podle něj propojenost všeho: vše se navzájem ovlivňuje, a proto je třeba spolupracovat a pomáhat si.
Důležitým mezníkem je iniciační rituál, který ukončuje dětství a otevírá vstup do dospělosti. Mladý člověk při něm prochází například zkouškou bolesti, vytrvalosti a vnitřní síly, ale také nahlíží na život a smrt ve své kontinuitě. Staří lidé jsou v těchto kulturách vzorem a oporou, stáří je v úctě – mají za sebou zkušenosti, které mladí teprve hledají. Běžně spolu žijí různé generace a sdílejí své životy.
Za klíčové hodnoty Viliam považuje soucítění, laskavost a nenásilí. Člověk není na světě sám – na cestě životem jdeme společně a potřebujeme se navzájem podporovat. Kriticky připomíná, že právě iniciační rituály v naší civilizaci chybí, a i proto antropologové mluví o „civilizaci nedospělých lidí“. Inspirací pro současnou pedagogiku by bylo posílit vědomí společného dobra před individuálními zájmy a rozvíjet soucit a laskavost.
Pavlína Brzáková
Pavlína je pedagožka, etnoložka a spisovatelka, jež se zaměřuje na původní kultury, především na sibiřské kočovníky, mezi nimiž dlouhodobě pobývala. Napsala mnoho knih o životě a duchovních tradicích těchto komunit.
Podle Pavlíny se děti na dospělý život připravují postupně prostřednictvím her: „Hrají si na dospělost, na to, co obnášejí mužská a ženská role, a také se postupně učí přijímat za své konání zodpovědnost.“ Přechod do dospělosti je završován přechodovými rituály. Upozorňuje, že „není možné převzít rituál jako takový, protože je součástí kulturního kontextu. Pokud se rituál vytrhne z prostředí, v němž vznikl, ztrácí smysl.“ K dnešku kriticky dodává, že v naší společnosti chybí výrazná role otců. Hodně dětí vyrůstá jen s matkami, s občasnou otcovskou asistencí. Chybí tím vzor starostlivého otce pečujícího o rodinu.
Starší lidé v těchto komunitách zastávali nezastupitelnou roli – byli „vypravěči, nositeli tradice, živoucími knihami nesepsaných dějin“. Pavlína připomíná atmosféru večerů, kdy se rodiny scházely u ohně: „Před spaním usedala rodina kolem ohně či v přístřešku a staří lidé vyprávěli krátké příběhy, které měly dětem vtisknout zásady dobrého života.“ Za klíčové hodnoty označuje pokoru, laskavost, důstojnost a hrdost. „Měli bychom vést naše děti k vědomí, že je čeho si vážit a je o co pečovat,“ zdůrazňuje. Připomíná i prostou každodennost: „Važme si jídla a učme děti jím neplýtvat.“
Z výpovědí vybraných osobností vystupují hodnoty, které jsou nadčasové: úcta ke starším, odpovědnost, vděčnost, propojení s přírodou a význam rituálů pro zrání člověka. Pro výchovu v našich zeměpisných šířkách může být inspirací jednoduchost, skromnost a spolupráce místo soupeření. Připomínají také, že vzdělávání není oddělené od života, ale je jeho součástí – a že i to, co považujeme za „moderní novinky“, jako jsou přechodové rituály nebo každodenní praxe vděčnosti, tu ve skutečnosti bylo dávno před námi a můžeme to znovu objevit.
Co si z toho může odnést pedagog v neformálním vzdělávání?
- Malé rituály ve skupině
Krátká zastavení, která dávají rámec – poděkování za den, sdílení drobnosti z přírody. - Učení pozorováním a napodobováním
Dejte dětem příležitost stát se „učedníky“ – někdo vede hru, jiný ukazuje dovednost, starší učí mladší. Postupujte přirozeně: koukej – dělej se mnou – zkus sám. - Mezigenerační mosty
Pozvěte prarodiče, starší členy obce nebo bývalé vedoucí k vyprávění. Krátké příběhy „co mi dávalo smysl, radost nebo odvahu“ vnášejí do programu zkušenost, která se jinak ztrácí. - Odpovědnost a skromnost v praxi
Naučte děti, že jídlo, voda a příroda nejsou samozřejmost. Zavést lze třeba výzvu „týden bez plýtvání“ nebo péči o konkrétní místo v klubovně, na táboře či na zahradě. - Iniciační momenty (bez kopírování cizích rituálů)
Vytvořte vlastní přechodové značky – přijetí nováčka do oddílu, slavnostní dokončení projektu, předání role „patrona“. Důležité je veřejné vyjádření: ano, beru to na sebe. - Soucit a laskavost jako kompetence
Pracujte se záměrnými „činy laskavosti“: jednou týdně něco pro tým, školu nebo okolí. Následná reflexe ukáže, co to změnilo. Trénujte i jednoduchý jazyk nenásilí: co vidím – co cítím – co potřebuji – o co žádám. - Otázky pro společnou reflexi
Krátké uzavření setkání: – Co jsme zvládli jen díky spolupráci? – Kde jsme projevili úctu k lidem, věcem či přírodě? – Jakou odpovědnost si chci vzít příště? - Mini projekt (2–3 týdny): „Kronika moudrosti“
Děti sbírají příběhy od starších lidí z rodiny, obce nebo oddílu. Společně z nich vytvářejí „zásady dobrého života“ a navrhují jednu konkrétní změnu pro svou skupinu. Zakončete slavnostním večerem sdílení.