V dnešní výchově se mluví o respektu, podpoře, bezpečí. O „pozitivní motivaci“ slyšíme na každém kroku. K formování psychiky však nepatří jen – řečeno jazykem psychoanalýzy – saturování principu slasti, nýbrž také posilování principu reality. A realita je tvrdá – narážíme v ní na hranice, které nelze obejít. Trest je jedním z nástrojů, jak dítěti tuto realitu zprostředkovat.
Jak upozornil Freud (2007, s. 384): „První zkušeností dítěte s autoritou je frustrace jeho pudových přání. To je základ, na němž se buduje superego (neboli svědomí).“ Bez této frustrace dítě nevstoupí do světa zákona, zůstává lapeno v kruhu okamžitého uspokojení. Jak napsal jeden z nejvíce citovaných současných psychologů, Jordan B. Peterson (2018): „Rodiče, kteří se odmítají ujmout odpovědnosti za disciplínu svých dětí… si myslí, že se mohou vyhnout konfliktu, jenž je nezbytný pro správnou výchovu… jenže pak tvrdý a necitlivý svět uvalí na dítě mnohem větší konflikt a trest, než by mu kdy udělil bdělý rodič.“
Absence trestu: dítě bez stínu
Co se děje, když trest mizí? Touha se nesráží s hranicí. Výsledkem není svobodné dítě, ale dítě, které se stává rukojmím vlastních pudů. V generaci Z to vidíme zřetelně: vysoká míra úzkostí, nesnášenlivost vůči kritice, neschopnost dlouhodobě tolerovat frustraci. Ve školách se učitelé bojí trestat, aby nebyli osočeni z „ponižování“. Na univerzitách se studenti dovolávají „safe space“ před názory, které je zraňují. Trest je nahrazen pseudoterapeutickým jazykem – ale dítě či mladý dospělý tak nedostává zkušenost, že realita se neptá na naše pocity. Každé dítě však potřebuje zakusit frustraci, aby mohlo objevit realitu a vyvinout schopnost být samo sebou. Pokud frustrace nepřichází, dítě zůstává v iluzi všemocného já – a tato všemohoucnost je křehká, protože není podepřena realitou.
Akceptovatelné a neakceptovatelné formy trestu
Je třeba říci jasně: trest není výlev agrese. Je třeba rozlišovat mezi symbolickým trestem, který ukazuje na čin, a chaotickým trestem, který ničí identitu dítěte. Melanie Kleinová – jedna ze zakladatelek dětské psychologie – zdůrazňovala, že dítě potřebuje zažít rozdíl mezi „dobrým“ a „zlým“ objektem. Pokud rodič trestá impulzivně, dítě nerozlišuje čin od vlastní identity a hrozí, že se trest stane sadistickým objektem v jeho vnitřním světě (Kleinová, 2013). Jinými slovy, bude cítit, že je trestáno nikoli za to, že jedná špatně, ale za to, že je špatné sui generis. Pokud ale trest nese logiku a předvídatelnost, dítě si osvojuje hranice, které se později internalizují jako superego, tedy svědomí. Dítě tak přestává dělat zakázané ne proto, aby uniklo trestu ze strany vnějšího světa, ale proto, že ono zakázané je mimo jeho vlastní normy. Stává se tak skutečně a autenticky svobodným, kdy si o správnosti svého chování může rozhodovat samo na základě principů, jež má zvnitřněné a jsou součástí jeho vlastní jedinečné osobnosti.
Proč se trestu vyhýbáme?
Naše doba se trestu vyhýbá, protože sama nezvládá vinu. V kultuře, která je fascinovaná „traumatem“ a „bezpečím“, má trest špatný zvuk. Dobře je to patrné v ideologii woke, kde se výchova redukuje na ochranu „zranitelné identity“ a pro změnu se prstem ukazuje na abstraktní viníky, kteří jsou hodni trestu nikoli za konkrétní činy, ale za svou příslušnost k nějaké skupině – bílí, heterosexuálové, generace boomers atd. Někdo vytvoří provinění (kolonizace, bílá barva kůže, evropský původ atd.), dále se vytvoří oběti. Ty mají automaticky nárok a berou si ho silou. První skupina je paralyzovaná neurotickým pocitem viny, takže se nebrání a pokud ano, tak nepřiměřeně. Druhá naopak jakoukoli odpovědnost za svůj aktuální život odmítá a nezrale žádá omnipotentní autority o ochranu a nárokuje si beztrestnost. Za této situace se pak jakýkoliv trest stává právě oním sadistickým, a tedy nepřijatelným krokem, jak bylo zmíněno výše. Autentický trest coby nástroj výchovy je pak pro změnu považován za násilí a stanovování hranic za útlak. To je však hluboké nepochopení jak úlohy trestu, tak člověka a jeho místa ve společnosti. Kde není trest, tam není vina, a kde není vina, tam není ani odpuštění. Společnost, která odmítá trestat, nedokáže nabídnout skutečné očištění – nabízí jen věčné zacyklení ve stížnostech a hledání viníků. To je jádro dnešní kultury obětí a jejich nekonečného nárokismu.
Generace Z a narcistická patologie
Jako psycholog a psychoterapeut se více a více potkávám s příslušníky generace Z, kteří často vyrůstali v prostředí, kde trest byl nahrazen pochopením a kde hranice nebyly patrné. Výsledek? Rozmach poruch osobnosti, zejména narcistního okruhu.
Narcistická struktura osobnosti je typická právě absencí pocitů viny. Pokud dítě nezažije včasný trest, nerozvine schopnost nahlédnout vlastní vinu a nést následky. Zůstává v pozici grandiózního Já, které se však hroutí při každém neúspěchu. Trest však není ponižující – je to zrcadlo, v němž dítě poznává, že není všemocné.
Není náhoda, že psychoterapeuti dnes zaznamenávají explozivní nárůst klientů s narcistickými rysy. Žijeme v kultuře, která trest tabuizovala, a tím podkopala samotné základy vývoje zdravého superega, resp. svědomí.
Porušení posloupnosti: vina – trest – pokání – odpuštění
Tradiční struktura viny a trestu není církevním výmyslem, ale antropologickým základem. Pokud vina není potrestána, nemůže dojít k pokání. A bez pokání je odpuštění jen prázdné slovo.
Freud upozornil, že nevědomá vina, která není zpracována symbolickým trestem, se vrací v symptomech: „Vina, která není vědomě uznána, … se proměňuje v potřebu trestu.“ (Freud, 2007, s. 356) Člověk se pak trestá sám – v podobě úzkostí, depresí či sebedestruktivního chování – závislosti, poruchy příjmu potravy, toxické vztahy atd.
Pokud společnost tuto posloupnost – vina – trest – pokání – odpuštění – rozbije, výsledkem je kolektivní neurotický stav. Místo skutečné viny vzniká permanentní pocit křivdy. Místo trestu – mediální lynč. Místo pokání – exhibice na sociálních sítích. A místo odpuštění – nikdy nekončící kultura zrušení neboli cancel culture.
Závěr: Rehabilitace trestu
Trest není relikt barbarských dob. Je to symbolický jazyk, bez něhož není možné vyrůst. Melanie Kleinová psala: „Láska a nenávist musí být prožity, aby se mohly smířit.“ (Kleinová, 2013) Totéž platí pro vinu a trest. Bez této dialektiky není odpuštění. Provokativní otázka tedy zní: Nejsme právě dnes svědky generace, která není traumatizována nadměrným trestem, ale paralyzována jeho absencí?
Trest není opakem lásky, ale její druhou stranou. Je to důkaz, že rodič bere dítě vážně – natolik vážně, že mu ukáže hranici, kterou svět vždy bude vyžadovat. A dítě, které tuto zkušenost přijme, je připraveno stát se dospělým.
Generace Z
Generace Z je demografická skupina zahrnující lidi narozené přibližně mezi polovinou 90. let 20. století a začátkem 2. dekády 21. století (cca 1995–2010). Typicky jde o první generaci, která vyrůstala plně v prostředí digitálních technologií, internetu a sociálních sítí, což formuje jejich hodnoty, způsoby komunikace i životní styl.
Cancel culture
Cancel culture (česky někdy „kultura rušení“) je společenský jev, při němž jednotlivci, skupiny nebo instituce čelí veřejnému odmítnutí, bojkotu či ztrátě podpory kvůli výrokům nebo činům, které jsou považovány za morálně nepřijatelné, urážlivé nebo škodlivé. Typicky probíhá na sociálních sítích, kde rychle vznikají kampaně volající po „zrušení“ dotyčné osoby či organizace.
Zdroje:
- Freud, S. (2007). Pocit stísněnosti v kultuře. In S. Freud, Sebrané spisy Sigmunda Freuda XIV: Spisy z let 1925–1931. Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
- Kleinová, M. (2013). Závist a vděčnost a další práce 1946–1963. Praha: Psychoanalytické nakladatelství.
- Peterson, J. B. (2018). 12 Rules for Life: An Antidote to Chaos (str. 134). Random House Canada.