Stalo se! Naposled?

Před lety mi napsala Gerta Vrbová, vdova po Rudolfu Vrbovi, jednom ze dvou mladých Slováků, kterým se podařilo uprchnout z Auschwitz. Jeho posledním přáním bylo, aby podél trasy jejich útěku vznikla tradice pochodů mladých lidí – živý památník. Tak se zrodil Memoriál Vrba–Wetzler.

Když přemýšlím o statečnosti, vybavují se mi dva příběhy z téhož času a místa. Tomáš Radil přežil vyhlazovací tábor Auschwitz jako čtrnáctiletý. Vyprávěl mi, mimo jiné, tuto epizodu: Přežili jsme proto, že jsme tam byli parta kluků ze stejného městečka a drželi jsme pohromadě. Jedno ráno jsme dostali příkaz pochodovat před „andělem smrti“ Mengelem. Jeden esesák držel v ruce klacek asi ve výši mladého muže a my měli projít. Kdo byl menší, byl poslán doleva – do plynu. Řekli jsme si: „Vypnout hrudník, narovnat ramena, zvednout hlavy.“ Přežili jsme. Rudolf Vrba a Alfréd Wetzler v tom čase pracovali v táborové administrativě. Kromě jiného sepisovali počty lidí z transportů, co jim bylo zabaveno po vystoupení z vagonů na osvětimské rampě, kolik z nich šlo rovnou do plynových komor a kolik na otrockou práci. Rozhodli se, že jim tedy přežití nestačí. Začali plánovat útěk s cílem informovat spojence o dění v Osvětimi a vyzvat je k zásahu, který by mohl zachránit stovky tisíc lidí. Jejich motivací tedy nebylo jen přežít, ale přežít pro záchranu jiných. Existovala jen minimální pravděpodobnost, že se útěk podaří, ještě menší, že jejich zpráva bude doručena. Přesto se jim podařilo utéct a podat svědectví, které se stalo jedním z nejdůležitějších dokumentů o fungování vyhlazovacích táborů.

Nedávno jsme si připomínali osmdesáté výročí osvobození tábora Auschwitz-Birkenau. Podobné okamžiky nejsou jen připomínkou minulosti, ale otázkou položenou přítomnosti. Příběh Tomáše Radila ukazuje, že někdy znamená statečnost vydržet a držet při sobě. Příběh Rudolfa Vrby a Alfréda Wetzlera připomíná, že jindy znamená jednat ve prospěch druhých, i když šance na úspěch je minimální. Právě z této zkušenosti vyrůstá Memoriál Vrba–Wetzler. Každý rok se skupina lidí vydává pěšky po přibližně 130kilometrové trase z Osvětimi přes Beskydy do Žiliny. Několik dní jdou společně krajinou, čtou svědectví, mlčí, mluví a sdílejí emoce i zkušenost cesty. Paměť se zde sdílí, ukotvuje, cizeluje … a stává se motivací akce pro dnešek i zítřek.

Pochod trvá zhruba šest dní. Účastníci nocují v komunitních domech, penzionech nebo horských chatách podél trasy, jejich zavazadla převáží doprovodné vozidlo a cesta je rozdělena do jednotlivých etap. Memoriál se koná každoročně v létě a končí setkáním v Žilině, kde Vrba a Wetzler po svém útěku sepsali zprávu o Osvětimi. Vznikla komunita lidí, kteří se vracejí opakovaně. Možná proto, že paměť není samozřejmost. Možná právě v tom spočívá smysl podobných příběhů – aby se statečnost nestala jen slovem z minulosti, ale možností přítomnosti.