Současné pojetí lidského rozkvětu ukazuje, že dobrý život nestojí pouze na ekonomické prosperitě či výkonu. Vychází z rovnováhy šesti oblastí: životní spokojenosti, zdraví, smyslu života, charakteru a ctností, blízkých vztahů a materiální stability.
Nepodlehnout redukcionistickému výkladu života se tak vyjevuje jako svébytný modus statečnosti. Jako ctnost nepodléhající hučení davu, který upřednostňuje ekonomické ukazatele, výkon a okamžitou efektivitu před smyslem, vztahem a charakterem.
Vysoce inspirativní je v tomto ohledu koncept Education for Human Flourishing, formulovaný v roce 2025 organizací OECD, který zdůrazňuje, že vzdělávání má být vedeno otázkou smyslu a účelu, nikoli pouze přípravou na trh práce. Jednou z klíčových kompetencí tohoto rámce je „jednání ve světě“ – schopnost nést odpovědnost za své postoje, hodnotově se orientovat a uvádět tyto hodnoty do praxe.
Longitudinální studie Global Flourishing Study, realizovaná ve 22 zemích světa na více než 200 000 respondentech, pak paradoxně deklaruje, že vyšší HDP na obyvatele nemusí znamenat vyšší míru rozkvětu – naopak se jedná o zápornou souvislost a v jiných oblastech dosahují lepších výsledků často společnosti ekonomicky skromnější. Naopak pozitivní korelace souvisí s mírou porodnosti, která dnes ve vyspělém světě dlouhodobě klesá. Považujete to za náhodu, nebo zákonitost?
Empiricky významným zjištěním je rovněž pokles míry rozkvětu u mladších generací, zejména ve věkové skupině 18–24 let, a to především v dimenzích duševního zdraví a smyslu života. K vyšší spokojenosti napříč zeměmi přispívá naopak spiritualita, přičemž účast na náboženských obřadech je spojena s rozkvětem i v nejvíce sekulárních společnostech. A někdy se dokonce i překonané těžkosti v dětství mohou proměnit v odolnost, hlubší smysl a prosociální orientaci v dospělosti.
Statečnost se v tomto kontextu projevuje jako ochota jít proti proudu „toho, co se má“: proti tlaku na výkon za každou cenu, proti normalizaci vyčerpání, proti přesvědčení, že otázky smyslu, hodnot, charakteru a spirituality do vzdělávání nepatří. Zdůrazňovat tyto dimenze – ve škole, v pedagogickém výzkumu i ve veřejném diskurzu – znamená vystavit se riziku zpochybnění, zjednodušování či marginalizace. Přesto právě tato orientace se podle dostupných dat ukazuje jako strukturálně nezbytná pro dlouhodobý rozkvět jednotlivců i společností.
Ukazuje se tak, že usilovat o lidský rozkvět je samo o sobě statečným aktem. Znamená to hájit celostní pojetí člověka v době, která tíhne k fragmentaci a zúženým měřítkům úspěchu, a připomínat, že společnost prospívá tehdy, když se daří nejen její ekonomice, ale i smyslu, vztahům, charakteru a vnitřní orientaci jejích členů.
Plný odborný text je dostupný zde. Text vychází z odborného příspěvku k tématu lidského rozkvětu a edukace, publikovaného v časopise Pedagogika.