audio-thumbnail
G38 Statecnost 05 03 Otakar Foltyn Statecnost neni adrenalin
0:00
/760.500045

Statečnost je více než adrenalin, aktivní odmítnutí lhostejnosti a obrana hodnot. Podle Otakara Foltýna je statečnost sval, který je nutné trénovat v běžném životě, abychom pak dokázali „vystoupit z řady“ i v krizových momentech. Odvaha podle něj vyžaduje etický základ a odpovědnost, ať už jde o pomoc celku nebo o to čelit dezinformacím v digitálním prostoru. Největším ohrožením svobodné společnosti je pak pasivita slušných lidí…

Co je pro vás osobně hrdinství? V zážitkové pedagogice často pracujeme s konceptem „komfortní zóny“. Je statečnost překročením této zóny, nebo vyžaduje ještě něco dalšího?

Výborná otázka, týká se úplného jádra toho, co jako společnost potřebujeme. Samotné překročení komfortní zóny podle mě rozhodně nestačí. Je to pouze vnitřní mechanismus. Abychom mohli mluvit o statečnosti, musí být přítomen etický komponent. Bez něj to může být adrenalin, hloupost nebo dokonce i páchání zla. Pro mě statečnost definují tři věci:

1. Vystoupení z řady, tedy ochota nebýt součástí davu a překonat strach z odlišnosti. Většina lidí v krizové situaci zůstane stát jako takzvaní bystanders (přihlížející). Statečnost začíná v momentě, kdy se rozhodnete nebýt tím, kdo jen kouká, ale tím, kdo něco udělá. A to i s vědomím, že se tím stanete terčem posměchu, nenávisti nebo útoku.

2. Jednání ve prospěch celku je klíčové hledisko. Statečnost musí být motivována snahou pomoci ostatním nebo bránit vyšší princip. Pokud překročíte komfortní zónu, abyste ukradl auto, nejste statečný, jste zloděj. Skutečná odvaha směřuje k obraně hodnot, jako je svoboda, důstojnost, spravedlnost, soucit… 

3. Statečnost v obyčejných dnech – odvaha není jen pro vojáky v zákopech. Je to ochota „nehrbit se předem“ a převzít odpovědnost za okolní svět v běžných situacích.

K tomu všemu je extrémně nezbytná schopnost pochybovat a průběžně si klást otázku, zda jednám správně a nemýlím se. V případě, že vykonáváte nějakou formální či neformální moc, být si, slovy Václava Havla, „podezřelý“. To je nejdůležitější nástroj, jak předejít jejímu zneužití.

Jak se podle vás pozná statečný postoj v běžném životě?

Poznat jde podle té schopnosti „nehrbit se předem“ – neustupovat zlu ještě předtím, než po vás to zlo vůbec něco chce. Klasickým symbolem je August Landmesser na fotografii z roku 1936 – uprostřed hajlujícího davu stojí jeden chlap se založenýma rukama. V té době mu fakticky ještě téměř nic nehrozilo, hrozící sankce byla srovnatelná s odepřením odměn v práci při neúčasti v prvomájovém průvodu za normalizace. Přesto vystoupil z řady a pravici nezvedl.


foto © wikipedia.cz

Statečného člověka poznáte podle integrity v momentě, kdy jít s davem je prostě jen pohodlnější. Statečnost v míru znamená dělat svou práci poctivě, nelhat a nerezignovat na hodnoty, i když se nikdo nedívá.

Je statečnost otázkou vrozeného charakteru, nebo spíše disciplíny, kterou lze „natrénovat“?

Na to je brutálně jednoduchá odpověď: Vrozené to má jen zanedbatelné procento populace. Stejně tak je ale jen malá část populace rozenými sadisty nebo zbabělci. Drtivá většina z nás, ta obrovská šedá zóna uprostřed, se chová podle toho, jak je nastavená, vychovaná a vycvičená. Proto je statečnost otázkou disciplíny a tréninku a samozřejmě akceptace nejzákladnějších morálních pravidel.

Statečnost je jako sval, který musíte trénovat, a poznáte ji velmi spolehlivě už v dobách hlubokého míru. Pokud se někdo nedokáže zastat jiného člověka v triviální situaci, kdy mu nehrozí nic horšího než trocha nepohodlí, garantuji vám, že selže, až půjde o život.

Může zážitková pedagogika pomoci posílit morální statečnost?

Zážitková pedagogika a simulace mají obrovský smysl, je to v podstatě očkování. Já sám na přednáškách používám modelovou situaci: začnu agresivně řvát na studentku, že vyrušuje s telefonem, ačkoliv ona se brání, že jen píše matce, aby si píchla inzulín. Většina sálu ztuhne kvůli bystander efektu a difuzi odpovědnosti. Ale v momentě, kdy se zvedne jeden člověk a řekne „přestaňte, to se nedělá“, kouzlo lhostejnosti se zlomí a přidají se ostatní.

Strach ze smrti sice plně nasimulovat nejde, ale to po civilistech ani nechceme. Potřebujeme, aby lidé zvládli včas ty malé kroky, díky nimž katastrofa vůbec nenastane. Trénink v simulovaných situacích učí mozek konkrétní vzorce jako vystoupit z řady, převzít odpovědnost nebo jednat ve prospěch celku.

Ve své profesní dráze jste se pohyboval v prostředích, kde rozhodnutí mělo velké důsledky. Co v krizových momentech rozhoduje – instinkt, hodnoty, nebo předchozí dril a disciplína?

V drtivé většině případů víte, co je správné, to není složitá filozofie. Těžké je mít sílu to udělat, protože za správné rozhodnutí velmi často zaplatíte pohodlím, kariérou nebo tím, že se stanete terčem dehumanizace. Když jsem bral funkci vládního koordinátora, věděl jsem, že je to „kariérní sebevražda“, že to schytám a na sítích na mě užiteční idioti Kremlu i rusácká propaganda nalijí kýble exkrementů a nenávisti.

V tu chvíli rozhoduje kombinace naučeného drilu a přijatých hodnot. Instinkt vás často zradí, v krizové situaci vám velí „nevyčnívat“ a splynout s davem. Musíte se naučit bojovat s pohodlným či sobeckým já. Dril je nutný k překonání prvotní paralýzy. V armádě cvičíme lidi, aby v krizové situaci, typické například oním ztuhnutím, naskočil dril a automatismy. A hodnoty jsou nejdůležitější kotvou.

Samotný dril bez hodnot může vytvořit nástroj zla, jako byl desátník Severloh, přezdívaný „bestie z Omahy“. Severloh byl odvážný voják na špatné straně. Postřílel stovky vyloďujících se Američanů, protože se pasivně stal součástí wehrmachtu a jako miliony ostatních vypnul morální kompas. Byl objektivně statečný, ale nemůžeme jej nazvat hrdinou. Hrdinství vyžaduje jasno v tom, proč věci děláte.

Má statečnost své hranice? Existuje moment, kdy se odvaha láme v tvrdohlavost či hazardování?

Samozřejmě. Pokud hranici nevidíte, nejste statečný, ale nebezpečný. Odvaha musí být spojená s odpovědností za následek. Pokud chybí odpovědnost, je to jen hazard, hloupost nebo exhibice. Poznáte to podle toho, zda vaše „odvaha“ bezdůvodně ohrožuje životy ostatních, kteří se nemohou bránit.

Platí, že osamělý hrdina je velmi často mrtvý hrdina. Hrdinství ale musí mířit k důležitému výsledku a k tomu potřebujete spojence. Pokud jdete hlavou proti zdi jen proto, abyste si dokázal, že jste „tvrďák“, ale výsledek je nulový, je to jen tvrdohlavost. Odvaha se láme ve frajeřinu také v momentě, kdy ignorujete fakta a realitu hrozeb jen proto, abyste vypadal nezávisle. Skutečná statečnost je vědět, kdy vystoupit z řady, a mít plán, jak to ustát.

Jakou roli hraje statečnost jednotlivce v odolnosti celého systému? Může „obyčejná“ odvaha fungovat jako prevence proti šíření dezinformací?

Ano, je to ta hlavní věc, která dlouhodobě funguje. Žádný stát nemůže mít policajta na každém rohu a fact-checkera u každé klávesnice. Odolnost systému stojí na tom, co udělají lidé, když se nikdo nedívá. Pokud ve své bublině, v hospodě nebo na Facebooku necháte lháře a „šmejdy“ bez oponentury, ovládnou prostor. Vystoupením z řady dáváte příklad ostatním a lámete to „kouzlo“ strachu. Není třeba se do krve hádat, to algoritmy virtuálních sítí naopak sytí. Říct krátce nesouhlasím, protože je to v rozporu s fakty a se základními hodnotami, ale musíte.

Brannou povinností dneška je informační gramotnost. Rusové a obchodníci s dezinformacemi používají strach jako zbraň, aby nás rozhádali a donutili nás rezignovat na hodnoty. Statečnost je udržet si chladnou hlavu, ověřovat fakta a být připraven vystoupit z řady, když to bude potřeba.

I zdánlivě malé činy mají smysl – jako jedna babička, která mi na jedné přednášce řekla, že nemá peníze na pomoc Ukrajině, tak sází kytky kolem paneláků, aby na sebe lidé byli hodnější a pomáhali ti, kteří můžou. To bylo jejích sto procent pro dobro celku. Pokud jste pasivní a mlčíte k šíření lži, sice nejste pachatel, ale vytváříte prostředí, kde zlo vítězí.

Co je pro mladou generaci v digitálním světě největší výzvou, aby zůstali vnitřně svobodní?

Největší výzvou je nepodělat se z toho, že budou jiní. Sociální sítě vytvořily prostředí, které silně preferuje negativní emoce jako vztek, strach a nenávist. V takovém světě je strašně těžké udržet si integritu a nenechat si krást duši touhou po dopaminu z lajků.

V tomto kontextu je klíčová „tichá statečnost“. Často je cennější než ta hlasitá, protože společnost zpravidla stojí na těch, o kterých se nemluví. Můj oblíbený příklad je příběh vlajky z roku 1968, kterou skautský vedoucí Maišaidr namočil v krvi padlých obránců rozhlasu. Dvacet let na ni přísahala děcka v ilegálním skautském oddíle a nikdo z nich to nepráskl StB, přestože to byli puberťáci s emocemi na houpačce. To je skutečná tichá statečnost, udělat správnou věc a nepotřebovat u toho potlesk.

Kdybychom se jako společnost měli stát statečnějšími v jedné jediné věci, v čem by to mělo být?

Naučit se nebýt lhostejní. Můj největší strach nepramení z útoků extremistů, ale z pasivity slušných a vlastně dobrých lidí. Jako společnost jsme zpohodlněli a necháváme si vnutit, že na všechno existuje jen „úhel pohledu“, že nic není pravda, ale jenom názory. A každý má právo na svůj názor, nikoliv na svá fakta. V tomhle musíme být statečnější a mít odvahu říct, že pravda existuje.

Musíme mít odvahu ozvat se v hospodě nebo na sítích, když někdo šíří nenávist. Slušní lidé se často bojí, že se stanou terčem „hnojometů“, a mají pravdu – stanou. Ale statečnost je v tom, že to unesete, protože víte, že hájíte správnou věc.

Měli bychom také víc věřit hodnotám, na kterých stojí náš stát a jeho instituce. Když nevěříme sobě, děláme přesně to, co chce nepřítel. Svoboda není zadarmo, naši předkové ji platili krví, Ukrajinci ji platí krví teď. Po nás se chce jenom to, abychom ji platili tím, že sneseme trochu nepohodlí a hejtů na sítích. Svoboda má ale daleko větší cenu.

Sdílet tento článek
Odkaz byl zkopírován!