To, co dnes naše utíkavě zrychlená doba potřebuje, je odvaha k tomu být svůj, být uvlastněný, tzn. žít ze svého posledního pramene. Dnešní mladí lidé jsou většinou stejnostejní; patří do stejných bublin, téměř jsou totéž ve vnějším vzezření, mluví stejnou česko-americkou hantýrkou, mají stejné zájmy, honí „lajky“. Je to bída, ale toto patří k jejich teprve rozkvétajícímu mládí. Mají také často strach z toho, že se liší od ostatních, to je pro ně nebezpečné, protože v takovém případě se někdy stávají i předmětem týrání zvaného „šikana“. Nemají to jednoduché!
Kde nabrat dostatečné sebevědomí z hlubokého poznání nejvlastnějších možností, jež v nás dřímají, a my o nich nevíme?
Odpovědí je skála. Pokud jsme s ní v bytostném rozhovoru, musíme se vždy podřídit jejím možnostem, které nám nabízí v podivném rozhovoru beze slov, jež zná každý, kdo po skalách leze. Není třeba hned jet do Himalájí, jak je to dnes běžné a patří to do oboru „být in“. Nevíme, co v nás je, dokud naše tělo neprozkoumáme v akci, která vyžaduje risk a statečnost.
Technologický dnešek nabízí tolik naprosto jalových možností, jak naplnit prázdnotu dne, že se v tom poctivém myšlení člověk doslova „utopí“. Každý podniká, chce být brzy bohatý, aby mohl jet do Himalájí a tam se ukázat, že na to má. Proč? Protože patří do skupiny „very important people“, potřebuje mít sebevědomí, které se dá nalézt jen v obdivných pohledech kamarádů, promíchaných sem tam nějakou špatně skrývanou závistí, jež umocňuje pocit z toho, že jsme uznáváni ostatními. Tato situace se mladému člověku nevyhne! Hledá sám sebe a nezná cestu, někdy až bolestně tápe, ale i to patří k mládí. Má v sobě tisíce nejistot, má v sobě strach, že nebude patřit do „bubliny“, k tomu ještě není zrovna typ filmového krasavce – to vše a spousta jiných pochybností jej dennodenně svírá a bolí. Co potřebuje? Potřebuje najít sama sebe, spočinout v sobě jako v ohňovém středu čtveřiny, kde nalézá nejen to, čím nemůže nebýt, ale i to, co nazýváme domovem.
Dostali jsme od starořeckých bohů dva dary: aidos a diké. Aidos je stud, posvátná bázeň, cháris (laskavost). Toto vše potřebujeme, abychom byli lidskými bytostmi, ovšem i k tomu musíme mít odvahu a být stateční, znamená to především, že musíme být věrni sami sobě, i když kolem nás je spousta změn. To je přece podstata ohně: dikaiosyné je spravedlnost, sofia je moudrost, sófrosýné je uměřenost a odvaha je andreia. To vše musí mít v sobě člověk, žijící v polis, která byla dle starých Řeků více než rodina, byla víc než jednotlivec. To vše je součástí péče o duši, která řídí i péči o tělo v míře, která je známa jako kalokagathia. Zde je položen celý smysl olympijských her, soustředěný v posvátném ohni, přivezeným z posvátné Olympie na Peloponésu. Ne, není nic posvátnějšího, než jsou tyto staré řecké myšlenky. Olympijské hry jsou náboženstvím veškerého lidstva, zatímco jednotlivá náboženství mezi sebou soutěží a často dochází i k válkám. Diké je řád, proto dikaiosyné – spravedlnost.
Pečovat o tělo a duši v přírodě je nalaďováním sebe samého na bytí, na nevýslovné, čemuž Řekové dali jméno thea, a přesně toto je základem pro divadlo vůbec – theater. Na to jsme zapomněli. Theater a především tragédie přinášejí odvahu k alétheie, k pravdě, jež je tím nejvyšším. Alétheia – pravda je bohyně u Parmenida a přináší pravdu nikoli jen vykřičenou na agoře, ale tato pravda je spojena s počátkem, jenž se ve všech slavnostech vždy rodí poprvé a naposled, a proto máme všechny svátky. Mít odvahu vědět a žít s počátkem je právě to, co je nejvyšší pravdou ze všech, to není jen shoda myšlenky s věcí. Přesně o toto jde v olympijských hrách, ale i paradoxně v hrách v přírodě. Zde se člověk stává kultivovanou bytostí v pochopení toho, co je nenábožensky posvátné, protože se zde propojuje krása s moudrostí, moudrost s mírou a míra se statečností. K tomu nás přivádí naladěnost na bytí uprostřed přírody, kterou nechápeme jen jako prostředek pro sebeuplatnění na trhu s povolenkami, protože se příroda proměnila na předmět k tržní zběsilé chamtivosti, před přírodou ve smyslu velké matky Gaiy, s níž nemůžeme jen počítat zisky, ale kde se potkáme s aidos a s thea, a to mohou být jen lidé stateční a spravedliví. K tomu vede sportování v přírodě.
Není to jen účel bojeschopnosti či udržování vlastního zdraví, co korunuje sportování v přírodě.
Jak může dojít ke kalokagathii obtloustlý chlapeček hrající si celý den na počítači?
Je to také pokrok?