Kořeny našich postojů sahají hlouběji, než si často uvědomujeme – a právě těmto sociokulturním kořenům se věnujeme v této minisérii. Jsou v nich zvýrazněny hodnoty, které přinášejí jednotlivé náboženské tradice, se kterými se můžeme v naší společnosti setkat a které ji do určité míry formují. Stejně jako s dalšími vlivy formují i charakter člověka. V první části jsme pojednávali o indických a čínských tradicích, v této půjde o judaismus a křesťanství.
S indickými tradicemi se česká společnost začala blíže seznamovat asi před sto padesáti lety – není proto divu, že v české společnosti mají dosud nádech novosti a exotičnosti. Naopak dvě monoteistické tradice jsou považovány za ryze domácí: judaismus, jehož kořeny sahají do 2. poloviny 2. tisíciletí před n. l., a pak na něj navazující křesťanství.
Judaismus
Zásadním rysem judaismu je vědomí Bohem daného zákona, a to jako něčeho pozitivního a v důsledku radostného, neboť orientace na zákon dovoluje smysluplně prožít tento svět a být po smrti přijat do světa budoucího. Jak říká Tenach (Psaný zákon) v 19. žalmu (8–11):
„Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost srdci. Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo. Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy. Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé, nad zlato vzácnější, nad množství ryzího zlata, sladší než med, než včelí med z plástve.“
Současné rozvětvení židovstva je dáno různými přístupy k respektování a dodržování ducha či litery tohoto božího zákona. Znalost zákona, a tím i dobré životní cesty, je ovšem pro všechny Židy také závazkem. Společenství, které je znalé zákona, je vyvoleno k tomu, aby tento zákon ukazovalo okolním národům a zvalo i je k jeho respektování. Zákon a jeho reprezentace před okolním světem se v životě židovského společenství projevuje v dobrém, nebo naopak ve zlém údělu. Vyvolení proto nepředstavuje protekci; spíše naopak. Prokazuje to i skutečnost, že se v rabínském judaismu rozvinula myšlenka dvojí cesty ke spáse: mnohem náročnější pro Židy a méně náročná pro ostatní.
Důležitou hodnotou judaismu je proto i příslušnost ke kolektivu, který sdílí cestu dějinami v roli vyvoleného národa a který pěstuje kolektivní paměť například tím, že si s vděčností připomíná události, které ho kdysi pomáhaly konstituovat. Pesachová hagada (tedy příběhy připomínané během oslav svátku Pesach) tak například opakuje jednotlivé děje při vyvedení z Egypta.
Křesťanství
Křesťanství začalo jako mesiášské hnutí uprostřed judaismu. Je vystavěno na poselství Žida Ježíše Nazaretského (asi 6–4 před n. l. až 30–33 n. l.), které se nemohlo vyhnout výše zmíněné hodnotě zákona. Významná část tehdejšího židovstva ale vnímala zákon nejen jako pomocníka, ale spíše jako žalobce, který usvědčuje člověka z jeho nedodržování.
Ježíš nabídl myšlenku, že řešení otázky hříchu a nedodržování zákona není ve strachu z trestu ani v úzkostlivé snaze, ale v tom, že se člověk nechá vnitřně proměnit bezpodmínečným přijetím od Boha, které předchází jakékoli lidské úsilí o mravnost, zbožnost apod. Ve smrti Ježíše (jako svého Mesiáše či Krista) pak jeho učedníci spatřili oběť, která umožňuje odpuštění hříchů. A doposud ji chápou jako projev ničím nezasloužené přízně Boha, který se sám do Ježíše vtělil, a jako základ láskyplného vztahu mezi Bohem a člověkem:
„Když jsme ještě byli bezmocní, v čas, který Bůh určil, zemřel Kristus za bezbožné. Sotva kdo je hotov podstoupit smrt za spravedlivého člověka, i když za takového by se snad někdo odvážil nasadit život. Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní,“ napsal první křesťanský teolog Pavel v dopisu svým římským spoluvěřícím (5:6–8).
Křesťanskou tradici tvoří množství společenství, která Ježíšovo poselství – evangelium – žijí a zvěstují ve své historicky a společensky dané situaci. Mezi významné větve křesťanstva patří na prvním místě pravoslaví, které se snaží zachovat „božskou liturgii“, teologii i všechny ostatní složky křesťanského života v co nejvíce původní podobě, a tak vzdorovat vnějším tlakům i vnitřním nepatřičným inovacím.
Jednotlivé pravoslavné patriarcháty bývají svázány s určitým etnikem a považují za ideál být v „symfonii“ se světskou vládou; to ovšem jejich vedení v některých případech vystavuje nebezpečí podpory autoritativního režimu a podílu na utlačování náboženských menšin. Zvýšení hodnoty tradice („svaté tradice“) jako toho, co je v měnícím se světě stálé a spolehlivé a co může poskytnout pevný bod třeba i při nuceném odchodu z vlasti, se projevilo i v české společnosti, kde se pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku nedávno stala druhou největší náboženskou institucí v zemi.
Tou první je – s ohledem na české dějiny nepřekvapivě – katolická církev. Je řízena centralisticky a hierarchicky, což ale nevylučuje velkou pestrost řádových společenství, kongregací či laických nových hnutí a s neméně pestrou paletou služeb. Katolická církev je tak schopna postarat se o člověka v celém rozmezí jeho života a celé škále jeho potřeb – vzdělání, sociálního zázemí, zdraví apod. Důležitou hodnotou je pro katolíka příslušnost k tomuto společenství (k církvi), a to nejen ke společenství živých současníků, ale i těch, kteří již „v Pánu“ zesnuli.
Protestantské církve vznikly v důsledku reformace katolické církve v 16. století ve snaze o ideový návrat k Bibli. Dvě nejdůležitější centra reformace (také vytvořila základ pro dvě hlavní větve reformačních církví) byla spojena se jmény Martina Luthera (1483–1546) a Jeana Calvina (Jana Kalvína, 1509–1564). Snahu o reformaci církve podnítil mocenský tlak katolické hierarchie na podřízení se naukám, které nevyplývají z Bible a nebyly součástí raného křesťanství (příkladem může být nauka o odpustcích). Snaha o tento návrat byla vyjádřena latinskými slovy „sola scriptura“ (pouze Písmo).
Důraz na Bibli (Písmo) jako měřítko křesťanovy zbožnosti rozšířil hodnotu vzdělání mezi prostý lid a posílil individuální odpovědnost jednotlivce za vlastní zbožný a mravný život před Bohem i před ostatními občany. Tyto hodnoty a postoje jsou přítomné například v Českobratrské církvi evangelické, největší české protestantské církvi, v níž se spojily důrazy luterské i kalvínské reformace. Roli Písma v protestantismu si můžeme připomenout citátem dvou z úvodních otázek (3. a 5.) Rozšířeného westminsterského katechismu z roku 1648:
Co je slovo Boží? – Slovem Božím jsou svatá Písma Starého a Nového zákona, jediné pravidlo víry a poslušnosti. – Co Písmo zejména učí? Písmo zejména učí, čemu má člověk o Bohu věřit a co od něj Bůh požaduje.
Ve druhé polovině 18. století se začal v protestantském křesťanství objevovat nový směr, který se časem vymezil vůči protestantismu hlavního proudu a pro nějž se vžilo označení „evangelikalismus“. Jeho důraz na misii a osobní, často silně emocionální prožívání vztahu k Bohu z něj učinily rostoucí větev současného křesťanstva. V podobě charismatického hnutí ovlivnil evangelikalismus také katolickou církev.
Evangelikálních církví jsou u nás asi dvě desítky, ale nejsou početné; největší je Církev bratrská. Misie je v evangelikalismu součástí charakteristického společenského aktivismu, který se projevuje zakládáním velkého množství neziskových organizací (výchovných, vzdělávacích, sociálních, charitativních, misijních a dalších), jejichž prostřednictvím evangelikálové ovlivňují společnost.
Zatímco v 19. století a velké části 20. století byl tento aktivismus často spojen se společenským pokrokem (hrál roli například při zrušení otroctví nebo vytváření sítí sociální péče), v posledních letech je na některých místech světa spojen s konzervativními politickými silami.