Jak se vyvinula výchova za posledních několik desítek let? Jakým směrem dnes výchovně ovlivňujeme a co ovlivňuje výchovu za nás, aniž si to možná uvědomujeme? Zamyšlení nad těmito otázkami nabízíme v tomto polemickém textu.
Proč s těmi dvěma slovy vlastně ztrácet drahocenný čas? To již přece vyřešil Radim Palouš ve stejnojmenné knize z roku 1991, tedy před čtvrt stoletím! Kolik lidí je ale dnes schopno říct něco o Paloušových myšlenkách? Pochopili jsme vůbec jeho pohled? Koho vlastně ovlivnil? Několik odborníků? A co se tím změnilo v běžné výchovné praxi v rodinách, školách a dalších institucích?
I po období jedné generace je dobré si Paloušovy myšlenky připomenout, zamyslet se nad nimi, zjistit, že nebyly psány jako přímý metodický návod na změnu běžné výchovné praxe, ale spíše jako nadhledový text o pojetí nutnosti času pro výchovu lidstva obecně ve vývojových souvislostech. Ale chtěl bych jít ještě o kousek dál, ve smyslu co mne zlobí a jak se s tím vyrovnávám.
Čas výchovy. Hmm, a čeho ještě? Všeho dalšího, dobrého i zlého! Do času, který jsme si strukturovali pro přehlednější orientaci a komunikaci v životě a s životem vlastním i ostatních, se vejde vše, co existuje reálně i ideálně, i to, co tam sami pro sebe nechceme. Někdo výchovu vzývá jako prioritu a dokáže to i nekompromisně zdůvodnit, někdo vidí priority jinde a výchovu, pokud ji vůbec vnímá, chápe jako něco biologicky přirozeného při vstupování do světa dospělých, co se stejně nějak stane i bez našeho ovlivňování a zasahování.
Tak se možná i stalo, že již několik desetiletí nám výchovu ovlivňují zejména ekonomické a geopolitické a nové představy různých méně viditelných nadnárodních globálně fungujících zájmových skupin, které se pokouší popsat ve svých textech např. John Perkins.
Pozornější čtenář již z této věty cítí skryté, ale velké nebezpečí manipulace s lidmi, vydávané za účinnou výchovu. Těmto vlivům rozhodujících i o „kvalitách“ našich životů se obtížně vzdoruje novými vědeckými poznatky o poznávání zákonitostí ve vztazích biologického vymezení nervové soustavy člověka (lidstva) a našeho chování a jednání, jak to zkoumá a skvěle prezentuje např. František Koukolík.
Z toho všeho lze dospět k poznání, kolik chyb jsme v minulosti a v současnosti udělali ve výchovném působení na nové generace. Chyby se ukázaly už před 50 lety být nefunkční, ale s o to větší agresivitou a „dospěláckou“ nadřazeností jsme je prosazovali až k paradoxním a absurdním zdůvodněním typu: biji tě, protože tě mám rád a záleží mi na tobě.
Tato poznání nás vedla k prosazování trpělivosti, toleranci, respektu a zájmu o poznání vývojových zákonitostí a daností dětí, ale také k rezignacím na jakoukoliv výchovu a vymýšlení teorií pro zdůvodnění uvolnění odpovědnosti a neschopnosti vést nové generace nejefektivnějším způsobem, tedy nápodobou, k životu ve společnosti, totiž naším osobním příkladem. Čím více ale podléháme lenivosti z pracovního a psychického přetížení a hedonistickým svodům rychle se měnící společnosti, tím méně jsou naše osobní příklady dlouhodobě výchovně využitelné.
Pokud název tohoto zamyšlení nebereme jen jako dobovou plakátovou floskuli, ale jako výsledek prosazování vlastního nebo souhlasného pohledu na svět a společnost, často zbytečného nebo s dlouhou dobou projevu úspěšnosti, považuji za prospěšné se pokusit hledat vlastní vztah k opačnému jevu, totiž „času nevýchovy“.
Nemyslím tím jen reklamní titul kurzů, které nabízí Modrý koník jako zacházení s dětmi, přičemž v zásadě jde jen o technickou modifikaci dosavadní bezradnosti ve výběru „správných“ přístupů ve výchově konkrétního dítěte. Myslím na čas nevýchovy, kdy by žádná výchova se znaky manipulace a nátlaku v podobě tradiční známé výchovy neexistovala a každý by rostl jako „dříví v lese“. Jak by vypadala lidská společnost? Kdo by ji tvořil?
Myslím ale, že dříví v lese roste podle biologických zákonů ovlivňovaných jen místními vhodnými či nevhodnými podmínkami. Přeneseno do lidské společnosti, která je také součástí biologické diverzity, nevýchova vlastně neexistuje, jde jen o vhodnost či nevhodnost podmínek pro výchovu, kterou chápeme jako proces, nikoliv jen soubor technikálií s cílem prosadit naše představy a zájmy.
Z toho mi vyplývá, zda jsou námi vyvinuté metody a formy výchovy blíže lidské přirozenosti, nebo se jí vzdalují. Když nám metody nefungují, vyvíjíme opravné prostředky známé jako odměny a tresty. Málo jsme se zatím zamýšleli nad potřebami znalostí o dětech a hlavně nad porozuměním dětem. Před sto třiceti lety jsme změnili pohled na děti a z objektů výchovy se učíme je chápat jako subjekty výchovy. Zcela zásadní, kopernikánská, chcete-li, změna chápání procesu ovlivňování (výchovy). Moc to ještě, pravda, neumíme, ale s pomocí neurovědeckých poznatků to není tak těžké zvládnout.
Čas výchovy je stále aktuální. Ještě se trochu více zamyslet nad smysluplností obrany naší domnělé nadřazenosti nad „nezkušenými“ dětmi a nad lpěním na našich „pravdách“, které navzdory poznávání přirozenosti zákonitostí světa stále udržujeme jako jistotu našich životů a místa ve společnosti.
Tvrdě nám do tohoto vztahu nadřazenosti nad dětmi začíná zasahovat umělá inteligence. Té je jedno, jak je kdo zlenivělý, doslova přežraný z demokratické péče. A zároveň o demokracii přestáváme pečovat v domnění, že je tady navěky. Dobrem překrmení lidé pokukují po zlu, které se dává na pochod, jak stále intenzivněji sděluje psycholog Radkin Honzák.
Pokrok v technologiích ovlivňujících život lidí v posledních několika staletích totiž vedl k úpadku využívání lidských schopností, dovedností a také víry. Jakou mají děti motivaci se učit i pro smysl trénování mozku, když si mohou vše vyhledat v počítači, na tabletu, mobilu, časem třeba i pomocí čipu získaného po narození, a domácí úkoly za ně udělá místo rodičů již umělá inteligence.
Je nějaká zákonitost mezi ekonomickým blahobytem a klesající etickou úrovní chování a jednání lidí? Jaké příklady dáváme novým generacím svojí nespokojeností, i když žijeme v nadbytku potřeb, které tvrdě nahrazujeme požadavky? Řadě lidí chybí více volného času, ale zároveň ani nevědí, jak jej smysluplně využít. Čím dál tím více lidí věří slibům momentálně mocných. Je to totiž pohodlné a snad nám pohodlný život zajistí i dál.
Už dnes se v lidstvu projevuje paradox, že jsme jediným živočichem na světě, který bohorovně sleduje, jak vymírá odpovědnost, tvořivost a trpělivost. Bez toho můžeme na výchovné působení na děti zapomenout. Proč ne? Je to totiž pohodlnější a můžeme využít čas jen pro sebe.
Zvládneme to? Časem určitě ano, nic jiného nám stejně nezbude, nechceme-li si ničit vlastní budoucnost. Jak říkal Jan Werich, boj s lidskou blbostí nelze vyhrát, ale nikdy nesmíme tento boj vzdát.