Kořeny našich postojů sahají hlouběji, než si často uvědomujeme – a právě těmto sociokulturním kořenům věnujeme v této minisérii. Jsou v nich zvýrazněny hodnoty, které přinášejí jednotlivé náboženské tradice, se kterými se můžeme v naší společnosti setkat a které ji do určité míry formují. Stejně jako s dalšími vlivy formují i charakter člověka. V čísle G36 jsme se věnovali indickým tradicím, v čísle G37 judaismu a na něj navazujícímu křesťanství. V poslední části miniseriálu přichází na řadu západní esoterismus a islám.
Západní ezoterismus
Tradice západního ezoterismu je podobně dlouhá jako křesťanství, neboť má kořeny v helénské kultuře Ježíšovy doby a základy v hermetismu 2. a 3. století n. l. Tato tradice, znovuobjevená v renesanci, přinesla v novověku nepřeberné množství náboženských praktik, směrů a společenství, například tajné společnosti (okultní řády), filantropická společenství (například svobodných zednářů), metody alternativního léčitelství (například homeopatie), lidové psychologie (pozitivního myšlení), spiritismu, parapsychologie či kontaktérství a náboženské „ufologie“.
Výraznou hodnotou, kterou tato tradice od počátku sleduje, je svobodné inovativní náboženské poznávání skrytých a tajemných jevů a korespondencí mezi nimi, a to bez ohledu na pravidla daná majoritními institucemi (v minulosti křesťanskou církví, nověji vědou) a často v rozporu s nimi.
V 60. letech minulého století vzniklo nejprve na Západě mohutné hnutí Nového věku (New Age), které zhodnotilo mnoho podnětů tradice západního ezoterismu a – tak, jak je pro tuto tradici typické – bylo schopno do sebe přijmout prvky dalších náboženských tradic, hlavně náboženství Východu, šamanismu a etnických náboženství z doby před příchodem křesťanství.
Cíl tohoto hnutí, transformaci lidstva do nového věku, očekávanou naposledy na zimní slunovrat roku 2012, se sice naplnit nepodařilo, myšlenka osobního duchovního rozvoje (nebo přímo osobní transformace) ovšem v minulých desetiletích prostoupila především západní společností. Myšlence evoluce lidského vědomí je v západním ezoterismu podřízena i představa reinkarnace: je chápána pozitivně jako nástroj, díky němuž duše může postupně dospět k vyššímu poznání.
Po zklamání roku 2012 se již obvykle nemluví o Novém věku, ale označuje se nejčastěji jako alternativní, případně nenáboženská spiritualita. Ohromnou šíři jejích podob spojuje vedle osobního rozvoje také předpoklad existence duchovní energie, jak o ní psal například James Redfield (*1950) v mimořádně populárním díle Celestinské proroctví z roku 1993. Z jeho „devíti vhledů“ vybíráme 2., 3., 8. a 9. jako ukázku:
„… vznikne zcela nový náhled na svět. Vesmír pro nás bude posvátným a plným energie. Zjistíme, že veškerá hmota vychází z božské energie, kterou začínáme vidět a chápat. … Až nás díky předávání energie bude v proudu vývoje dostatek, vybudujeme novou kulturu, v níž naše těla vkročí na vyšší stupeň energie a vjemů. Takto od velkého třesku prožíváme cestu evoluce s jediným cílem: s každým pokolením vstřebávat více a více energie, dokud nevstoupíme do nebe…“
V tradici západního ezoterismu se už od počátku 18. století postupně začal projevovat zájem o evropská předkřesťanská náboženství, až se v polovině 20. století konstituoval do víceméně samostatné tradice pohanství či novopohanství. Pro novodobé keltské druidy, bardy či ovaty, novodobé Slovany, Germány nebo čaroděje a čarodějnice v hnutí Wicca, k nimž se postupně přidali i stoupenci starověkých a mimoevropských náboženství a šamanismu, je důležité poznávání faktů a předpokladů o starověkých podobách náboženství, tvoření artefaktů a kreativní příprava obřadů.
Hodnotou, která vynikne zvláště při individuálních nebo společných obřadech, je vědomí přírodních sil či energií (které se mohou manifestovat i v podobě božstev), naladění se na ně a prospěšné zacházení s nimi. Díky tomuto vědomí bývají novodobí pohané ekologicky citliví, když například hovoří o Zemi jako o živém organismu nebo dokonce jako o Matce, a vnímaví vůči rozmanitosti a periodám přírody. Novopohanských skupin je v české společnosti celá řada; jmenujme například společenství Slované, které jako zatím jediné získalo postavení registrované náboženské společnosti.
Islám
Sledováním tradice západního ezoterismu a pohanství jsme v historické posloupnosti minuli islám. Vznikl na Arabském poloostrově na základě poselství, která při rozjímání přijímal Muhammad Ibn Abdulláh (asi 570–632) a která byla později sepsána jako Korán. V mnohém navazují na tradice judaismu a křesťanství. Snad díky těmto monoteistickým náboženstvím a v důsledku prostředí víry v astrální božstva, v božstva přírodních sil a v místní duchy a démony se velkým tématem poselství stala jedinost Boha a odkázanost člověka na něj.
Vztah k Bohu i k lidem má v islámu právní charakter a na právních vztazích, určených Koránem a tradicí, by měla být vystavěna i islámská společnost. O její ideální uskutečnění usilují – jak jsme toho byli na světovém jevišti v posledních letech několikrát svědky – některé okrajové skupiny muslimů i násilím. Snad v důsledku Muhammadova původu z chudých poměrů jsou i ne zcela ideální společnosti muslimů prostoupeny vědomím sounáležitosti překonávající sociální rozdíly. V běžném životě se projevuje almužnami, dary, pohostinností, tak typickou pro „svět islámu“, a dalšími úkony solidarity.
Samostatných společenství muslimů, která se vyprofilovala na etnickém nebo konfesním základě, je v Česku několik. Největší část českých muslimů zastupuje Ústředí muslimských obcí, které slouží muslimům bez rozlišování etnicity či příslušnosti k některému ze směrů islámu.
Připomenutí hlavních náboženských tradic, přítomných v české společnosti, můžeme uzavřít explicitním poukázáním na to, co ze čtení předchozích odstavců bezpochyby vyplývá: na bohatství, které je v jednotlivých tradicích skryto a které může inspirovat k reflexi vlastního systému hodnot každého, kdo se s ním – třeba aspoň takto povrchně – seznámí.