Žádný totalitní režim nemá rád vzdělané, charakterní a statečné lidi, o jejichž výchovu vždy skauti usilovali. Z nich se totiž těžko propagandou dělají „ovce“, které pak svojí tupostí a konformitou daný systém, byť třeba nevědomky, podporují. Proto není divu, že obě totality 20. století skautské hnutí zakázaly a řada skautů poznala útrapy nacistických koncentráků nebo pracovní tábory komunistů. Dnes je Junák – český skaut znovu respektovanou mládežnickou organizací a o členství v jeho oddílech je velký zájem.
V souvislosti s tématem čísla jsme se zajímali o to, zda si výchova ke statečnosti zachovala v programu skautů své tradiční místo a jakými nástroji o ni usilují. O osobní pohled jsme požádali tři výrazné osobnosti skautského hnutí a zároveň reprezentanty tří skautských generací: Jiřího Zajíce – Edyho, Stanislava Balíka – Ježka a Jakuba Škrabálka – Škrabku. Zde jsou jejich krátká zamyšlení:
Statečné hájení statečnosti
Jiří Zajíc - Edy
Na první pohled se může zdát, že statečnost je téměř automatickým průvodcem skautského života. Kolik různých nástrah čeká na nováčka při výpravách a tím spíše na táboře. Už jen to, že musí několik hodin – a posléze i několik dní – „přežít“ bez rodičovského „servisu“ a nerozsypat se, je pro něj velkou zkouškou i tréninkem statečnosti. A přece ani v současném českém skautingu to tak jednoduché není. Dalo by se dokonce situaci charakterizovat bonmotem: Výchova ke statečnosti kluků a holek vyžaduje statečnost na straně vedoucích.
Může za to silný trend, který se poslední desetiletí snaží získat ve výchově rozhodující postavení a jehož ústřední charakteristikou je, že cílem výchovného působení má být v zásadě pohoda těch, kterým je výchova poskytována. Což s sebou prakticky nese neustálou tendenci odstraňovat možné zdroje nepohodlí nebo dokonce určitého utrpení. Převládá totiž přesvědčení, že každé utrpení je špatné a správné je se mu vždycky snažit vyhnout. Jenomže statečnost se rozvíjí právě jen překonáváním situací, kdy člověk trpí, jsou mu nepříjemné a nezbývá mu, než je vydržet.
Asi před pěti lety jsme v Junáku zažili prudký nástup důrazu na „bezpečný skauting“. Po jistém počátečním tápání, kdy to opravdu vypadalo, že touha po bezpečí zadusí to, co je na skautingu krásné a cenné – totiž dobrodružství, které vždycky musí člověka „vytáhnout“ z jeho pohodlí, se začíná prosazovat rozumnější a perspektivnější pojetí, v němž je zdrojem bezpečí systematické budování odolnosti. A tady má skauting velkou výhodu, jelikož je schopen oslovit všechny tři dimenze života člověka – tělesnou, duševní i duchovní. Navíc zasahuje skoro celé období dětství a dospívání, takže může odolnost chlapců a děvčat rozvíjet přiměřeně tělesné, duševní i duchovní zralosti.
Jak podporovat odolnost v tělesné rovině, si každý asi snadno představí, ale nemusí to už tak být jasné ve sféře duševní a natož duchovní. Významným spojencem odolnosti je trpělivost. Její podpora je nezbytným předpokladem pro budování schopnosti něco nepříjemného, bolestivého či jinak náročného vydržet. Při celkově silném trendu v současném Junáku ustoupit od bodování a soutěžení je důležité v rozumné míře poskytovat skautům příležitost v celkově bezpečném prostředí unést porážky a nezdary. Duchovní sféru pak významně zastupuje schopnost přinášet oběti (nejčastěji ve prospěch ostatních, své družiny či oddílu). Ve starším věku pak otevřenost naději, díky níž může člověk unést i situace na první pohled bezvýchodné.
Statečnost ve skautské výchově
Stanislav Balík - Ježek
Ačkoli již dlouhou dobu nejsem vedoucím skautského oddílu či střediska, pravidelně se zúčastňuji skautských táborů a čtvrtstoletí vedu skautskou vzdělávací instituci – Jesenickou lesní školu, kde se každoročně setkávám s desítkami budoucích skautských vedoucích.
Zcela jistě dochází k proměně toho, co považujeme ve skautské výchově za samozřejmé, co řešíme a co nikoli, na co si předem dáváme pozor. Zatímco před čtvrtstoletím vedoucí oddílu při svém vedení asi zcela běžně nepřemýšlel nad tématem psychické bezpečnosti, dnes je to často dominantní aspekt.
S tím přirozeně souvisí otázka, do jaké míry vystavovat děti nepohodlí, nutit je vykračovat z komfortní zóny, přimět je ke kroku, který jim v danou chvíli není příjemný. A vlastně nejenom děti, otázka statečnosti míří i na výchovu dospívajících a mladých dospělých.
Přirozeně, že se u dětí nabízí „klasická“ cesta stezek odvahy. Ty mohou být – bez strašení, „jen“ s osamocenou lesní cestou, hřbitovem apod. – vhodným zpestřením. Mám ale za to, že důležitějším nástrojem je osamocená táborová noční hlídka. Ta totiž není hrou, ale správně spojuje statečnost s odpovědností. Nemám být statečný/statečná jen kvůli statečnosti samotné, ale pro své okolí, pro svou komunitu. Když mluvívám s malými světluškami a vlčaty na táboře, říkám jim: „Vy jste při hlídce ti nejdůležitější v celém táboře, důležitější než vedoucí v té chvíli. Vy jste na stráži, aby ostatní mohli v klidu spát.“
Výchova ke statečnosti ale nekončí s hlídkami a stezkou odvahy. Naopak, domnívám se, že možná ještě důležitější moment přichází s věkem dospívání a mladé dospělosti. Vždyť není skutečně velkým skutkem odvahy v sedmnácti letech odjet se skupinou dětí na víkendovou výpravu, kde mám za všechno odpovědnost? Není statečné čelit posléze občasné nespokojenosti rodičů kvůli pozdnímu příjezdu (za který ne vždy vedoucí může)? Ano, tyto momenty vyžadují často velkou statečnost, nehledě na řadu jiných situací spojených s vedením dětí, společným tábořením, staráním se o někoho víc než jen sám o sebe... V tomto ohledu je skautská metoda unikátní, protože velmi brzy (často od věku 13–14 let, kdy děti začínají vést družiny – mně samotnému bylo 13 let, když jsem začal vést družinové výpravy a schůzky) dostávají mladí lidé příležitost, kterou jinde ve společnosti vesměs nedostávají.
Nebát se není cílem
Jakub Škrabálek - Škrabka
Statečnost, odvaha, Aristotelova andreia, tomistické fortitudo. Vlastnost hrdinů a vzorů z knih i z reálného života. Neznamená nemít strach. Znamená jednat i ve chvíli, kdy je strach přítomný.
Ve skautu ji záměrně rozvíjíme vícero způsoby. Pro toto krátké zamyšlení jsem zvolil dva: symbolický rámec a učení se zkušeností.
V mých dětských vzpomínkách statečnost nejvíc formoval právě symbolický rámec. Hry, které nás nechaly na vlastní kůži prožít příběhy druhé světové války. Osmiletá světluška, která musí udržet tajemství, i když se jí ptá dospělý „gestapák“ v černém kabátu. V ten moment dostane šanci v bezpečném prostředí čelit tlaku zla. A prožít strach, ne kolem něj jen projít.
Je namístě dodat, že historické příběhy jsou často (a oprávněně) kritizované kvůli problematické přenositelnosti do dnešního života.
A právě proto je tu druhá rovina. Orlí pera, výsadky, noční bojovky a další výzvy. Strach jiného druhu. Ne z autority, ale z nejistoty. Z toho, že mě nikdo nevede za ruku. Z toho, že nevím, jak to dopadne. A i přesto do toho jdu a zvládnu to. Klíčové není jen překonat překážku. Klíčové je převzít odpovědnost za vlastní (ne)úspěch. To dodává sebevědomí, které je pro statečnost v životě zásadní.
A tady se ukáže nepříjemná pravda: statečnost není jen záležitost svěřenců. Je to hlavně disciplína vedoucích. Na tento aspekt se v poslední době často zapomíná. Mít odvahu někoho vystavit nepohodlí a řízenému riziku. Odvézt ho na noční výsadek. Nechat ho překonat sama sebe. Bez přímého dohledu. A potom probdít celou noc strachem o něj. Ne každý na to má.
Bratr Cedník to řekl drsně a přesně: „Správnej skautskej vedoucí je jednou nohou v kriminále.“ Je to nadsázka, ale míří k podstatě: s rizikem nejde pracovat bez odvahy. A statečnost bez strachu není odvaha – je to zbrklost. Vedoucí musí vědět, proč umožnil plnění zrovna této výzvy. Musí svěřence řádně připravit. A obhájit to před sebou, před rodiči i před oddílem.
Výchova nemá vést k pohodlí. Má vést k samostatnosti: aby z dítěte vyrostl dospělý člověk, který unese důsledky vlastních rozhodnutí. Nevychováváme svěřence k tomu, aby se nebáli. Vedeme je k tomu, aby strach nebyl ten, kdo drží volant.
A jestli chceme, aby to zvládli oni, musíme to nejdřív zvládnout my.