Co znamená statečnost v dnešní době? Čtyři osobnosti – herec Hynek Čermák, hydrogeolog František Glac, herečka Lenka Novotná a novinář Martin Dorazín – s námi sdílejí své pohledy. Zjistěte, proč hrdinství není jen o absenci strachu, ale i o vůli znovu vstát, pomáhat slabším a překonat lhostejnost.
Mgr. Hynek Čermák
herec a fotograf
Otázka: Co je statečnost?
Odpověď: Velice rád vám na to odpovím. Pro mě má statečnost několik rovin, ke kterým jsem došel jak skrze svou práci, tak skrze osobní zkušenost. Podle mě je statečnost především schopnost znovu vstát. Hodně jsem si to uvědomil při natáčení filmu Neporazitelní, jehož tématem právě statečnost a její vznik je. Definoval bych to tak, že můžete tisíckrát upadnout, ale statečnost spočívá v tom, že se tisíckrát zvednete. Je to o odhodlání to za každou cenu dokázat. Když člověka potká v životě něco těžkého, má vždy dvě volby: buď to vzdát a stát se doživotní obětí, nebo si říct „ne“ a prostě to vybojovat.
Zároveň statečnost vnímám jako odvahu postavit se zlu a bránit druhé. V rámci projektu Mens Factor, kde řešíme prevenci šikany, učíme děti právě to, že je důležité najít v sobě sílu vystoupit z davu a zastat se někoho, komu je ubližováno. V dnešní době jsme trochu ztratili schopnost bránit se fyzicky, a já si myslím, že je důležité umět se postavit zlu tváří v tvář a nebát se bránit nejen sebe, ale i ty, kteří na to třeba nemají sílu.
Takže zkráceně: Statečnost je pro mě snaha napravit chybu, když „padnu na hubu“, znovu se postavit a kráčet k životu čelem, a zároveň ochota nebýt lhostejný k bezpráví.
Otázka: Jak se statečnost rozvíjí?
Odpověď: Podle mě se statečnost rozvíjí především vystupováním z komfortní zóny. Sám se řídím heslem, že „když chceš bojovat, musíš žít jako bojovník“. To pro mě v praxi znamená nebát se nepohodlí – ať už jde o sport, otužování ve studené vodě nebo fyzickou námahu. Člověk si musí zvyknout, že diskomfort je běžná věc, a tím se připravuje na to, aby v krizové situaci nezamrzl. Dále věřím, že statečnost vychází z fyzické připravenosti a sebevědomí. V projektu Mens Factor učíme děti i dospělé, že „ve zdravém těle je zdravý duch“. Když člověk ví, že má fyzicky na to se ubránit, získává klid a sebevědomí. To mu pak paradoxně umožňuje řešit konflikty domluvou a ne násilím, protože z něj vyzařuje, že se jen tak nedá. Statečnost se tedy rozvíjí péčí o sebe sama, aby byl člověk silný a mohl se postavit zlu.
A nakonec, statečnost se pěstuje přijetím chyby jako součásti procesu. Jak jsem zmínil u Neporazitelných, je to o tom zkoušet to znovu a znovu. Chybami se člověk učí. Statečnost nerozvíjíte tím, že jste neomylný, ale tím, že když „padnete na hubu“, tak tu chybu napravíte, zvednete se a jdete dál. Je to trénink vůle nenechat se zlomit.
Otázka: A když se podíváme na děti a mládež, jak bychom v nich mohli statečnost rozvíjet, na co bychom se měli soustředit?
Odpověď: Za prvé je to fyzická připravenost a schopnost bránit se. Dnešní generace trochu ztratila schopnost bránit se fyzicky, a já si myslím, že je důležité, aby děti věděly, že když na to přijde, mají sílu se postavit zlu tváří v tvář. Nejde o to vychovávat agresory, ale naopak. Když dítě ví, že má fyzicky na to útočníka zlikvidovat, získává zdravé sebevědomí, které mu paradoxně umožní řešit konflikty domluvou a nechat útočníka takzvaně „stáhnout ocas“.
Za druhé je klíčové probouzet v nich občanskou aktivitu a kolektivní svědomí. V rámci prevence šikany učíme děti, že dobrem se dá vytlačit zlo, pokud se spojí. Často vidíme, že ve třídě mlčí většina, i když se děje bezpráví. My se snažíme najít v té skupině lídra – toho prvního, který zvedne ruku a vystoupí z řady. Když to udělá jeden, přidají se ostatní. Učíme je, aby nebyli lhostejní a aby pochopili, že se musí umět zastat nejen sebe, ale i těch slabších v kolektivu.
A do třetice bych zmínil výchovu k zodpovědnosti skrze řád a koníčky. Mně osobně v dospívání obrovsky pomohl Svazarm, kde jsem létal. Tam jsem pochopil, že předpisy nejsou jen „opruz“, ale že jejich dodržování doslova zachraňuje životy. Děti by se měly učit spoléhat samy na sebe a chápat důsledky svých činů. Ať už je to sport nebo třeba letectví, učí je to, že za ně nikdo jiný nic neudělá.
Takže shrnuto: Budovat v nich fyzickou zdatnost, aby se nebály, učit je nebýt lhostejným „mlčícím davem“ a vést je k zodpovědnosti za vlastní život.
Ing. František Glac
hydrogeolog a humanitární pracovník na Ukrajině
Otázka: Co je statečnost?
Odpověď: Statečnost pro mě není absence strachu. Naopak, když jdu do situace, ze které mám respekt a bojím se jí, statečnost spočívá v tom, že tento strach překonám. Považuji se za úplně normálního člověka, ale když vidím lidi, kteří jsou staří nebo nemocní a sami si pomoci nemohou, vnímám, že jsme si rovni a že já mám tu možnost – a možná i povinnost – jim pomoct. Je to o vnitřním přesvědčení, že to musím udělat. V tom kritickém okamžiku se člověk musí rozhodnout, že neuteče, i když by mohl, ale že zůstane a pomůže. To rozhodnutí často doprovází odevzdání se Bohu – prostě se nabídnu, snažím se dělat, co mám, a výsledek nechávám na Něm.
Otázka: Jak se statečnost rozvíjí?
Odpověď: Podle mě se statečnost nedá naučit teoreticky, člověk si ji musí prožít. Rozvíjí se konkrétně v těch okamžicích, kdy čelíte situaci, které se bojíte – ten respekt a strach tam vždycky je – ale vy se rozhodnete ten strach překonat.
Konkrétně u mě se to rozvíjí skrze uvědomění si lidské sounáležitosti. Když přijedu na místo a vidím tam lidi, kteří bojují o život, jsou staří nebo nemocní a sami si pomoci nemohou, uvědomím si, že jsem úplně stejný člověk jako oni. Ten zásadní moment nastává v uvědomění, že já mám tu možnost jim pomoct, nebo odejít, zatímco oni ne. To ve mně spouští vnitřní přesvědčení, že tam musím zůstat a jednat.
Velkou roli hraje také odevzdání se. V těch nejtěžších chvílích se statečnost opírá o rozhodnutí, že se v tom okamžiku nechávám na Bohu. Prostě se nabídnu, dělám to, co mám a co je v mých silách, ale výsledek už není na mně. Rozvíjí se to tím, že v kritické chvíli neuteču, i když bych mohl, ale zůstanu tam s nimi. A nakonec vás v tom utvrzuje i reakce těch lidí. Když vidíte, že pro ně je největší cenností už jen to, že za nimi někdo přijel z takové dálky, že to pro ně je obrovská vzpruha, tak vám to dodává sílu.
MgA. Lenka Novotná
herečka
Otázka: Co je statečnost?
Odpověď: Schopnost bez váhání se rozhodnout někomu (nebo něčemu) pomoct v nebezpečných, život ohrožujících nebo jinak nepohodlných (např. osobně nevýhodných) podmínkách. Tento projev chování je obvykle spojen s nějakým rizikem, na které vykonavatel statečného skutku (a je jedno, jestli jde o hasiče, policistu, válečného reportéra, dítě nebo psa) nedbá. Před pár lety zachránila parta statečných školáků z Prahy 7 život jedné opilé paní, která si ho chtěla vzít. Lehla si na vlakové koleje. Všimly si toho děti, sebraly všechnu odvahu a těžkou dospělou osobu společně z kolejí odtáhly pár minut předtím, než projel vlak.
Otázka: Jak se statečnost rozvíjí/pěstuje?
Odpověď: Příkladem. Názorným nebo sdělovaným. Praktickým příkladem příbuzných, pedagogů a přátel, s nimiž se děti odmalička setkávají. Sdělovanými příběhy z historie našich předků, čtením pohádek a vyprávěním rodinných i jiných příběhů o „statečnících“, jak takovým lidem říkám já. Zvláště těm, kteří jezdí s humanitární pomocí za lidmi do oblastí ležících poblíž fronty do válkou zkoušené Ukrajiny.
Martin Dorazín
novinář
Otázka: Co je statečnost?
Odpověď: Nejde jen o statečnost vojáků na frontě, kterou si třeba ze zpravodajství nebo válečných filmů asi dokážeme představit. Na Ukrajině jsou zvláště teď, v době tuhých mrazů a rozsáhlého poškození energetiky, miliony lidí každý den v mezních situacích. To je druh neokázalé statečnosti, kterou musí prokazovat obyčejní lidé, aby zajistili rodinu. A dělají to samozřejmě a v pro nás těžko představitelných podmínkách. A statečností je také nabídnout pomoc sousedům, kteří mohou být v ještě těžší situaci. Tato statečnost spočívá ve vytrvalosti a každodenním boji s tisícem maličkostí, které komplikují běžný život.
Otázka: Jak se statečnost rozvíjí/pěstuje?
Odpověď: Statečnosti se dá naučit nebo spíš přiučit i v mírových podmínkách. Žádná společnost není ideální a bez vážných vnitřních problémů. Statečností může být třeba i vytrvalost v pomoci ohroženým, slabším. Když přicházejí kataklyzmata (povodně, zemětřesení nebo války), na počátku asi každý normální člověk cítí potřebu něco udělat a pomoci. Statečností je ale v tomto případě odhodlání pokračovat, i když zájem opadá a okolí přestává chápat smysl této práce. Statečností také je neustále přesvědčovat ostatní, proč je důležité takto postupovat, což je aktuální zvláště dnes v Česku.
Otázka: Jakou mají podle vás dnešní mladí lidé – žijící v relativním bezpečí a pod tlakem digitálního světa – příležitost být skutečně stateční?
Odpověď: Mladí lidé mají – jako všichni ostatní – stejnou příležitost k odvaze a statečnosti. V dnešním digitalizovaném světě přehlceném snadno dostupnými zdroji informací i dezinformací je statečností už samotná snaha nespokojit se s jedním pohledem, zkoumat věci z různých úhlů, srovnávat a myslet. Jak ostatně řekl jeden z velkých filozofů, myšlení není jenom proces poznávání sebe a světa, ale také a možná především odvahou nahlédnout za okraj zdánlivě samozřejmého světa.